Koupil poslední budovu u lágru v Jáchymově, teď připomíná téma politických vězňů. Nezapomínejme, říká Tomáš Bouška

Jste předsedou Spolku Političtí vězni.cz. Zkuste blíže představit jeho aktivity.
Je to nějakých dvacet let vývoje. Kdysi na začátku stál můj zájem o sdělení pamětníků, kteří přežili vězení na uranu, zejména na Jáchymovsku. Jejich příběhy jsem začal nahrávat a udělal jsem z toho doktorát. Těmi místy prošlo nuceně nějakých 70 tisíc novodobých otroků a z mého pohledu se o tom nedostatečně komunikovalo. Těžko říct, jestli to byl něčí zájem. Každopádně mě to motivovalo, abych se do toho tématu zapojil víc a něco s tím udělal. Proto jsem spustil tenhle spolek. V rámci něj jsme se o tuto oblast začali zabývat systematičtěji a také nás zajímalo, co můžeme udělat po vzdělávací stránce. Pomáhali nám různí odborníci a metodici. S kolegy jsme se snažili a snažíme dostat tohle téma tam, kam patří, tedy zpět na pomyslnou mapu národní paměti. I proto jsme loni vykoupili poslední stojící budovu na největším uranovém lágru Rovnost u Jáchymova. Tu se snažíme zachránit tím, že ji zrekonstruujeme a proměníme na komunitní a vzdělávací centrum o totalitě v nás.

Mluvíte o neutěšeném stavu a také o tom, že se snažíte tohle téma dostat tam, kam patří. Nesuplujete trochu aktivitu, kterou by měl dělat stát?
Určitě ano, ale stát zjevně nezvládá spoustu jiných věcí a neříkám to nutně jenom kriticky. Právě po jednačtyřiceti letech komunistické totality tu zůstalo strašně moc nepořádku a to, že někdo cíleně nechtěl, aby se nemluvilo o obětech komunistických zločinů, není nutně něco, co má řešit stát během první dekády přechodu k demokracii. To, že už vstupujeme do čtvrté dekády, je na pováženou trochu víc. Když se podíváme do Německa, denacifikace začínala také až po třech dekádách. Já sám jsem od přírody netrpělivý člověk a burcoval bych, ale vlastně je to v souladu s tím, jak se řada států vyrovnává s totalitní minulostí. Jde to pomalu. Jsou to bolestivá traumata, ve kterých má stát hrát klíčovou roli. I tak věřím, že se k tomu postupně dobereme.

Mluví se dostatečně o obětech totalitního režimu?
Je to věc, která se tady dlouho přetřásá. Typická černobílá odpověď je, že se tu v tomhle nedělá nic a téma se nedostatečně popularizuje, školy o to nemají zájem a vlastně je to celé negativní. Já si tohle ale nemyslím. Spousta učitelů a ředitelů má o tato témata hlubší zájem. Opravdu se snaží do těch hlaviček všechny věci kolem téhle části historie dostat chytrou a hravou formou. Každý zřizovatel ale umožňuje ředitelům a učitelům jiné možnosti. Kdybych to měl shrnout, je to ve velkém nepoměru. Jasně, že bych si přál, aby tam chodily davy, protože Jáchymovsko je z mého pohledu místo národní paměti. Tu historii by měl znát každý český občan, protože patří k naší základní znalostní výbavě.

Mohlo by se zdát, že nám tady roste generace mladých, kteří se zajímají o občanský aktivismus a podobná témata jim nejsou cizí. Vidíte to podobně?
Vidím to stejně. Je to přirozené. Pracovně tomu říkám generace na obláčku. Často ví, že když účinně zvednou hlas na sociálních sítích, tak je slyšet a rozkřikne se to do okolí. To my jsme takové možnosti neměli. Maximálně jsme mohli na nějakou nástěnku něco strčit. Tahle skupina mladých má nejen vyšší možnosti, ale také ambice. Teď je jen na nás, jestli je k tématu přivedeme a umožníme jim ho vstřebat v souvislostech. Není totiž zrovna jednoduché a je hodně o nás samých.

Celý areál dolu a lágru Rovnost je dnes chráněn jako památka UNESCO. Poslední budova v původním stavu je právě Řetízkárna, kterou jste vykoupili a plánujete z ní vybudovat připomínku historie lágru a lidí, kteří jím prošli. Zkuste přiblížit historii Řetízkárny.
Je to bývalá muklovská šatna na největším československém uranovém lágru, který se před válkou jmenoval Werner, nyní Rovnost u Jáchymova. Tahle budova sloužila jako převlékárna pro vězně z přilehlého tábora. Zatímco důl je starší, tahle budova byla postavena až v roce 1956. Je to místo, kde se lidé převlékali a nahoru ke stropu na řetízkách vytahovali své fárací obleky, které nechávali u stropu uschnout. Proto tedy Řetízkárna. Protože je to místo, které vlastně pomáhalo vězňům, tak si ho dovolíme koncipovat jako komunitní centrum pro kulturní znalostní výměnu. Není to mučírna, cela nebo něco podobného. Tam bych si docela složitě dokázal představit něco, kam bych vodil lidi za kulturním programem.

Když se podíváme na aktuální fotky Řetízkárny, jde skutečně o ruinu. Z budovy zbyly především obvodové zdi. Není trochu ostuda, že budova s podobnou historii zchátrala a skončila v takovém stavu?
Je to neskutečná ostuda. Je to naše národní vizitka, která za moc nestojí. Nacházíme se kousíček od Německa, ekonomického motoru Evropy. Jsme v Krušných horách, které jsou v civilizovaném středu Evropy a tohle jsme si nechali „dohnít“, úplně stranou zájmu od většinové společnosti. Když jsem se tam prvně dostal s pamětníky před dvaceti lety, tak jsem tomu už tehdy nemohl věřit. Postupně jsem všechny souvislosti začal chápat. Nejde jen o místní samosprávy. Je to velmi složitá věc. Spousta lidí na místě by to chtěla změnit, ale nemají sílu a prostředky. A nejsou to výmluvy. Každý tak musí začít u sebe, proto jsme to vykoupili. Kupodivu nepomáhá ani to, že je celý areál na seznamu UNESCO. Je tam také národní kulturní památka Rudá věž smrti, kterou si bohužel Konfederace politických vězňů nechala ve svých žabomyších válkách úplně zablokovat. Je to symbol jako hrom. Dlouho jsme se upínali k tomu, že to bude to hlavní místo na Jáchymovsku, kde se bude moct dělat nějaká soustavná vzdělávací činnosti. Nestalo se. Proto Řetízkárna, která je též dobře dostupná a je přímo na Naučné stezce Jáchymovské peklo. Dá se tam dojet autem, na kole a v zimě i na lyžích. Z tohohle pohledu je to ideální návštěvní místo.

Jak vám může pomoci široká veřejnost?
Netajíme se tím, že jsme nevládní organizace s holým zadkem. Po loňském roce máme zapůjčeno 350 tisíc korun, které jsme potřebovali na vykoupení nemovitosti. Jiné peníze nemáme. Podle odborníků je odhadovaná cena rekonstrukce 15 milionů korun. Jen přípojka elektřiny, abychom tam mohli udělat festival, nás vyjde na 80 tisíc korun. Proto jsme vypsali přes Darujme.cz sbírku, kterou máme na internetových stránkách. Každý může přispět libovolným obnosem.

Já bych se ale přimlouval o to, aby každý přijel a podíval se přímo na místě na to, co pácháme. Každý by měl mít představu o tom, na co přispívá. V dnešní době je těžké žádat lidi o příspěvek. Proto děláme průvodcovskou činnost a zveme lidi, aby se přijeli podívat. Usilujeme také o to, aby k nám přijížděly firmy na „chytrý teambuilding“. Dneska už se nechodí na kuželky nebo motokáry, ale můžete zajít třeba na naučnou stezku a trochu se v přírodě vzdělávat. Až potom, co si to to každý projde, bych chtěl žádat o příspěvek nebo třeba jen pozvat lidi na brigádu. Možností, jak pomoci, je spousta.

Ideální příležitostí, kdy se podívat do Řetízkárny, je festival, který pořádáte 3. června. Co návštěvníky čeká?
Ještě vloni jsem se neodvážil akci nazývat festivalem, proto jsme mluvili o (ne)festivalu. Letos už je situace jiná a nebojíme se to nazývat festivalem. Dostali jsme od Karlovarského kraje i města Jáchymov příspěvek na výstavu, kterou chceme přímo v budově Řetízkárny odhalit. Kromě populárně-naučné výstavy, která má přiblížit historii dolu Rovnost, tak budeme lidi provádět po okolí, chystáme přednášky a kulturní program. Naplánovány máme také workshopy pro děti. V neposlední řadě do přípravy zapojuji také mou další aktivitu, kterou je Novinářský inkubátor. Díky tomu na místo dorazí třeba Nikita Poljakov, který pracuje jako šéfredaktor E15 a podělí se se studenty žurnalistiky o zkušenosti se solution journalismem.

Nakousl jste Novinářský inkubátor. O co jde?
Je to vlastně produkt covidu. Dlouho jsem se pohyboval v oblasti vzdělávání, kdysi na ministerstvu školství, nějakou dobu jsem také učil na vysokých školách. Vždycky mě zajímalo, jak se „vyrábí“ novináři v Čechách. Zdálo se mi a zdá se mi, že se to neděje s dostatečným důrazem na praxi. Ta je přitom naprosto klíčová. Proto jsem se snažil nekafrat a něco jsem pro to udělal. Založil jsem Novinářský inkubátor, který je platformou pro začínající novináře, kteří se chtějí zblízka seznámit s tímto řemeslem. Děláme to za pomoci předních českých novinářů z různých oblastí žurnalistiky.

Školy tedy podle vás neukazují mladým novinářům realitu novinářské praxe?
Je otázka, jestli se to vlastně ideálně ukázat dá, aniž by člověk nějaký čas v mediu strávil. Mám ještě takový pocit, že se nám nedaří kloubit teorii a praxi a strašně moc talentů, kteří by byli dobrými novináři, utíkají. Není nikde psáno, že kdo jde studovat žurnalistiku, bude dobrý budoucí novinář. Když se podíváte do redakcí, málokdo žurnalistiku skutečně vystudoval. Je to logické. Mnoho lidí se profilovalo v úplně jiném oboru, kterému porozuměli a pak o něm začali psát. Novinařina je vlastně řemeslo, ale bohužel české školství se za poslední tři dekády odklonilo od řemesel a je to hrozně znát. Já bych se nechtěl zlobit na mladé lidi, že jim tahle práce nejde pod kůži a nemají praxi. Oni ji bohužel nemají kde nabrat. Ne každý je tak průbojný, že si vyhledá, kde může konat stáž a zdokonalit se. My jim v tom pomáháme.

Spousta mladých nadějných novinářů se přesouvá z médií do PR. Je to chyba přístupu médií?
Určitě ne. V poslední době udělala vláda spoustu nešťastných kroků, které médiím příliš nepomáhají, a to se odráží také na tom, co média dokáží nabídnout mladým. Podpora kvalitních médií je opravdu mizivá. Celé to povolání není vůbec jednoduché. Den v médiích si nenalinkujete a někdy se to těžko kloubí s koníčky a rodinou, tedy základními hodnotami dnešních Čechů. Jednou z cest, jak nepřicházet o mladé talenty, je ukazovat příklady zkušenějších kolegů, kteří něco v tomto oboru dokázali a patří mezi kapacity. Mám zkušenost, že to skutečně funguje a v inkubátoru tím zájemce účinně motivujeme.

Druhá cesta může být taková, že si budeme brát příklady v zahraničí. Sám jsem sbíral zkušenosti ve Finsku a ve Švédsku. Můžu za sebe říct, že občas tu objevujeme Ameriku, a přitom se stačí podívat jen za hranice, co kde funguje. Na spoustu vzdělávacích postupů někdo už přišel. Není to jen o penězích a o tom, že stát nic nedělá. Je to velká část problému, ale zároveň si myslím, že je to na nás, jak se s tím vyrovnáme. Překážky byly a budou, tak s tím něco musíme dělat.

Jak se česká média staví k začínajícím novinářům? Nabízí uplatnění elévům nebo ne?
Upřímně, kdyby byl masivní zájem o novinářské elévy, nikdy bych inkubátor nezačínal. Na druhou stranu je tu mnoho matadorů, kteří si k sobě mladší lidi volají a moc dobře ví, že pokud si někoho nevychovají, nebudou to mít komu předat.