Dana Přibáně znají milovníci cestopisů jako svérázného náčelníka výprav, který ve žlutém trabantu projel se svým týmem Asii, Afriku, Jižní Ameriku i Austrálii. On sám označuje výpravy za žlutý cirkus. 7. ledna 2020 Dan oslavil 45. narozeniny. V rozhovoru je řeč o nové knize Trabantem napříč kontinenty, o Danových politických ambicích i o plánech do budoucna.
Byly vaše Vánoce pracovní?
Na Vánoce jsem si strašně užíval, že nic nedělám. V prosinci jsme konečně vydali knihu, kterou po nás všichni vždycky strašně chtěli, ale my ji nechtěli udělat. Byla to vlastně znouzecnost. Protože jsme nemohli dělat na jaře přednášky, které celý žlutý cirkus živí a báli jsme se, že na podzim to může být stejné, začali jsme v létě dávat dohromady knihu, ve které shrnujeme zážitky ze všech výprav žlutého cirkusu. V červenci jsme začali procházet desítky tisíc fotek a v prosinci vznikl šestisetstránkový kompilát, takové naše sebrané spisy – pět centimetrů tlustá tříkilová bichle. Hotové výtisky se k nám dostaly až 15. prosince, takže ty zbývající dny před Vánocemi jsme trávili tím, abychom knihu stihli dostat mezi lidi do Vánoc. Teď si ji může kdokoliv koupit na našem e-shopu.
Dá se knihou vydělat?
Tím, že ji děláme jen sami na sebe, bez vydavatele, tak dá. Na Startovači jsme od lidí vybrali přes 4 miliony korun, milion stálo jen ty knížky nechat vytisknout. Něco spolknou daně, něco honoráře, jen za krabice jsme dali sto tisíc, za poštovné jsme dali asi 320 tisíc, takže ono se to zdá jako velké peníze, ale nakonec to udělá „pink“ a peníze jsou pryč. Když z těch kampaní máme necelou polovinu, jsme šťastní. Ale je skvělé, že všechno, co vyděláme, jde na podporu našich projektů.
Chybí vám teď ta možnost vydat se za hranice?
Teď přes hranice můžu, i když je to složité. Ovšem když byly na jaře zavřené hranice pro výjezd ven, to mi vadilo. Už z principu, že někdo přijde a řekne, že mě nikam nepustí. Vadilo mi to jen pocitově, protože mi ten zákaz nic moc nekomplikoval, ale vadilo mi to hodně. Je normální, pokud vás nějaká země nechce z určitého důvodu pustit dovnitř, ale když nás nechtěli pustit ven, to bylo fakt blbý.
Vy se obecně k postupům vlády rád vyjadřujete.
Už po prvním volebním období bylo prostě jasný, že Babiš a spol, to je naprostej průser. Před minulými volbami do sněmovny jsem mluvil na Václaváku pro 30 tisíc lidí, aby ho nevolili. Teď je tady průšvih s covidem a člověk může jen smutně říct, vidíte, my jsme vám to říkali. Tady je problém i v tom, že spousta lidí se tváří tak, že vláda je naše máma a máma nám to řekla blbě, takže my jsme to neudělali. To chování je jako u dětí. Na druhou stranu to vláda samozřejmě komunikovala úplně katastrofálním způsobem.
Vidíte problém v lidech?
No jasně. Ale je to chyba jak lidí, tak vlády. My nejsme hmota, nejsme masa. Jsme svobodně myslící bytosti a kdybychom si my sami měli říct, že je to chyba vlády a my za to nemůžem, tak rezignujeme na naši svobodnou vůli.
Máte nějakou politickou ambici?
Do politiky bych teď šel proti mé vůli. Musel bych se vzdát toho, co dělám a co mě baví, abych mohl dělat něco v politice pro stát a pro lidi. Od lidí bych pak poslouchal spoustu bullshitů o tom, že to dělám pro peníze. Což je hrozná blbost. Nemyslím si, že pro někoho, komu se daří, je vstup do politiky krok dopředu, že si hrozně pomůže. Je to spíš oběť a já poctivě přiznávám, že se mi do té oběti nechce a myslím, že to tak má spousta lidí. Něco jinýho je to pro Babiše, kterej měl svoje projekty vždycky nějak na politiku napojené. Jeho podnikání bylo zkrátka vždycky s politikou spojené, ale moje podnikání je naprosto nepolitický.
Pokud byste šel do politiky, založil byste vlastní subjekt, nebo byste se k někomu přidal?
Václav Láska, senátor za Prahu 5, mě už dlouho přemlouvá, abych šel do Senátu. To je pro mě přijatelnější v tom, že tam je člověk za sebe, ne za nějakou stranu. Na druhou stranu Senát nemá zdaleka takový vliv. Post v Senátu je dobrý v tom, že je tam člověk sám za sebe, ne za stranu. Co se týká financí, tak to není zajímavý. Já si vydělávám přednáškama a to mě baví, takže v politice by byl jediný benefit, a tím je to, že bych pomohl zemi se někam posunout. Člověk si ale musí pokorně přiznat, že se mu úplně nechce obětovat to, co ho baví, aby pak od lidí poslouchal, že je to všechno stejně na nic.
Komunální politika by vás nelákala?
Kdybychom nebyli v Praze, tak jo. Třeba to, co dělá třeba Pavel Novotný, by se mi líbilo. Cesta od rozhodnutí k činům je tam kratší a výsledky často mnohem viditelnější. Jenže naše Praha 4 je zkrátka kolos.
7. ledna jste oslavil 45. narozeniny. Máte sklon k bilancování?
Nikdy jsem je neslavil, nikdy jsem to úplně nepochopil. Mě baví rozdávat dárky, ale že bych řešil svoje narozeniny, to vůbec. Měl jsem vždycky problém dopočítat, kolikáté narozeniny mám. A když mi bylo čtyřicet, začal jsem si připadat starej a nechtěl jsem to počítat už vůbec. Já jsem bilancoval nebo vzpomínal spíš teď, když jsme chystali tu knihu než v rámci nějakého výročí.
Je v knížce víc věcí, které nejsou ve filmech?
Jsou to texty, které jsme psali a ony průběžně od roku 2007 vycházely na internetu. Často ale zkrácené, nebo nakonec nevyšly vůbec. V té knížce jsou spousty drobností, v seriálu nebyly. Třeba jsem úplně zapomněl, že když jsme byli v Káhiře v roce 2009, tak se řešila prasečí chřipka a v té době měly děti zavřené školy a řešili tam zákaz vodních dýmek, aby se to nešířilo. Což je něco, jako u nás zakázat pivo. Na lodi v Súdánu nám měřili teplotu a tak dál a tohle třeba vůbec nikde není.
Vzpomenete si na to, která výprava byla nejnapjatější?
Psychicky byla nejnáročnější ta výprava v Austrálii, protože jsme tam měli hrozný prodlevy. Přiletěli jsme do Austrálie a měsíc jsme čekali. Dokud má tým drive, tak to jde, ale když se něco zastaví, tak se to celý rozplizne. Tam jsem si teprve uvědomil, proč armáda pořád vojákům vymýšlí nějaký program, aby měli co dělat.
Jak ostatní berou ten váš víceméně direktivní přístup?
Obecně je většina lidí ráda, když někdo něco rozhodne. Lidé nechtějí mít tu zodpovědnost za rozhodnutí a když už někdo rád rozhoduje, často má problém převzít zodpovědnost za to, že něco pokazil, s čímž naštěstí nemám problém. Na druhou stranu, pokud není věc taková, že ji prostě musí někdo rozhodnout, tak můj styl vedení je spíš postavený na tom lidi motivovat, a jít vpředu, než je odněkud shora buzerovat. Bez třenic to ale prostě nejde, ovšem když se udržuje tým s nějakou vizí, tak to funguje.
Viděl jsem, že podporujete vznik filmu o Miloslavu Stinglovi. Jak na něj vzpomínáte?
Pan Stingl byl náš velkej fanoušek. On byl neuvěřitelnej v tom, že vypadal a choval se jako živoucí fantasy trpaslík, ale v dobrým! Byl to zkrátka typ toho pozitivního Tolkienovskýho trpaslíka, kterej napochoduje do společnosti, všechno tam zbourá a všechno se točí kolem něj. V tom byl úžasnej. On byl super vědec, super cestovatel, etnograf a spisovatel. Byl dokonalej, vtipnej, chytrej, strašně na ženský a tím, že byl malej, tak všem koukal na prsa a vůbec se za to nestyděl. Bylo skvělý, že tahle osobnost a nejprodávanější český autor napochodoval na Vyšehrad, když jsme startovali cestu do Jižní Ameriky a poprosil, jestli bychom ho nesvezli.
Éru trabantů uzavřela nová kniha. Na čem budete pracovat teď?
Už od loňského roku chystáme další cestu novým autem, oproti kterému je trabant naprosto luxusní vozidlo. Zatím tajíme i to, kam se pojede. Původně jsme měli za pár měsíců odjíždět, ale kvůli covidu se všechno zdrželo. Nejen, že je problematické cestovat, ale zasekly se i samotné přípravy, protože jsme se místo autům věnovali knize. Moc rádi bychom ale vyjeli na přelomu letošního srpna a září.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
