Vášeň, nadšení a soustředěnost jsou zpátky, říká o svém závodění Martin Prokop

Z profesionálního závodního jezdce se stáváte byznysmenem. Jak vaše další aktivity ovlivňují závodění, tedy přípravu auta na Dakar a účast ve WRC?
Velmi pozitivně. Závodím v Mistrovství světa dvacátou sezónu, Dakar jsem jel desátý. Během té doby jsem přešel z profesionální kariéry závodníka, a jsem rád, že jsem jí zažil, do role manažera. Se sestrou vedeme rodinnou firmu a na závody jezdím vyloženě pro zábavu. Je to znát a myslím, že jsem v tom našel nový smysl. Jedu tři závody za rok a všichni v Mistrovství světa se chodí ptát, co snídám, protože jedu rychleji, než jsem jezdil dříve (úsměv).

Čím to je?
Myslím, že jsem ke konci kariéry už byl hodně zahlcený a nebyla tam taková ta vášeň. Dnes jedu závodů méně a odjíždím na ně ze stresujícího prostředí byznysu. Myslel jsem si, že sport je nejvíce stresující na světě, ono to tak není, ale když je vám dvacet, tak to vidíte jinak. Dneska jsem schopný se na ty závody profesionálně připravit. Jedu tam s plnou hlavou byznysu, ale závody jsou tak adrenalinové, že je potřeba všechno vypustit ven. Je to uvolňující proces a dělá mi to dobře, užívám si to.

Martin Prokop

automobilový závodník

Rodák z Jihlavy už dvacet let závodí v Mistrovství světa v rally, stal se mistrem Junior World Rally Championship 2009. Jezdil i s vozem nevyšší specifikace WRC, za volantem Fordu Fiesta RS WRC byl čtvrtý v Rally Argentina 2012. Posledních deset let jezdí ve vlastním týmu MP Sports Rallye Dakar, kde se propracoval do nejužší špičky. Brzy oslaví třiačtyřicáté narozeniny, s manželkou Andreou má dva syny, bydlí v Praze a stále více se kromě závodění věnuje také byznysu.

Opravdu nevidíte žádná negativa?
Jediné, co je pro mě limitující, je čas na fyzickou přípravu. Mám mladou rodinu a také byznys je časově velmi náročný. Mám největší problém se na závody dlouhodobě připravit a teď mám čtyři měsíce do startu Dakaru, tak musím omezit pracovní aktivity, nechat to na kolezích a rána věnovat sportu. To je jediný problém, který teď cítím, ale vášeň, nadšení a soustředěnost, to je zpátky.

Užíváte si podobně jako závody Mistrovství světa i Dakar, nebo tam přeci jen cítíte tlak od fanoušků, kteří očekávají minimálně top pětku?
On se Dakar nedá úplně užívat. Je to bolavá věc, čímž si nechci stěžovat, jezdím tam dobrovolně a pro zábavu. Ale je to špička ledovce co se náročnosti v motorsportu týče díky své délce a nevyzpytatelnosti terénu. Tam si člověk užívá, až když se zpětně ohlédne, co zažil a třeba co dokázal. Ale během Dakaru je to spíše o té bolesti, o tom to zvládnout a vydržet. A o té motivaci každé ráno vstát a jít do toho zase, ale ten Dakar myslím naprosto vážně. V rally už nic nedokážu, tam čekám, až mi bude padesát a budu v té kategorii, kde si ještě jezdí pro poháry zkušení kluci (úsměv). Ale to mám ještě daleko.

Není to zbytečná skromnost? Stále se přece pohybujete v popředí.
Letos jsem stanul na pódiu na Sardinii, což jsem vůbec nečekal, že se stane, a do poslední rychlostní zkoušky jsem bojoval o vítězství. Pak jsem to nechal mladým, nechtěl jsem riskovat. Ale na Dakaru pracujeme všichni na tom, abychom to pódium jednou dokázali a myslím, že tam na to mám ještě dvacet let. Carlosu Sainzovi je šedesát tři a pořád bojuje o vítězství. Čas na to mám, ale je potřeba pracovat na té tělesné schránce. Motivace moje i mého týmu je každopádně směřovaná k Dakaru.

Na tomto závodě pojedete s novým vozem, jaký je aktuální stav – je auto na dílně a zrychlujete ho?
Mám ho na dílně a je rychlé dost, ale my ho potřebujeme poznat, protože má úplně jinou filozofii, než na co jsme byli zvyklí. Je to prostě auto postavené v roce 2024, naše dosavadní pocházelo z let 2000 – 2004, kdy byl jiný koncept. Je tam strašně rozdílů. Snažíme se auto pochopit, jak ho nastavit a jak se projeví různé změny. Trochu nás potrápilo i počasí a není to jednoduché. Ve střední Evropě navíc není trať, kde by byly ty správné podmínky, proto jezdíme do Maroka, kam pojedeme na závody i testy.

Stal jsem se celosvětově prvním soukromým jezdcem s továrním vozem Ford, co to vlastně znamená?
Výhoda je, že to je tovární auto, máme tovární podporu, jsou tam další čtyři jezdci, kteří patří k těm nejlepším na světě, a my máme jejich informace, jejich nastavení a už na to nejsem sám. Ať už to využiji nebo se nad tím jen zamyslím, vím, jaké jedou nastavení a můžu si to porovnat. Ale co jsem zjistil je, že to auto je rychlé, to na dílně bylo třetí na Dakaru, ale samo se to neudělá. A to mě úplně vyděsilo, jak má to auto posunuté limity, jak ho jezdec může využít, je to ještě dál než Schrek, se kterým jsem jezdil, ale musí to z toho auta člověk dostat. Je to jako mít hokejku, která dokáže vystřelit rychleji, ale musíte to natrénovat a mít takový švih v ruce, abyste tu hokejku využil.

Můžete být konkrétní, v čem je nový ford lepší?
To auto lépe brzdí, projede díru větší rychlostí, má to menší náklony, ale je potřeba tomu auto říct, aby to udělalo. A po deseti letech s jiným konceptem je těžké si to zautomatizovat, protože automobilové závody nejsou o rozhodnutí rozumem, ale jde to z podvědomí. Musíte to dělat tak, že to cítíte a znáte limity auta. To je pro mě největší problém, ale věřím, že najedeme tolik kilometrů, že to posuneme tam, kde bychom chtěli, abychom byli rychlejší. V momentě, kdy to auto nevyužiji, tak pojede stejně rychle nebo i pomaleji než to, které jsem znal dokonale.

Před pár lety Martin Kolomý nehezky doplatil na to, když v osobním autě použil návyky ze závodního kamionu. Neobáváte se toho, že se může nové auto v nějaké situaci zachovat úplně jinak, než jste byl zvyklý?
Přesně tak to je. Bojím se toho, že to posunu tam, kde to už to auto nezvládne. Ale to je problém všech jezdců na špičce, auta jsou dnes lepší než jezdci, vydrží mnohem více a tělo dostává strašně zabrat. Všechno má svůj limit, ale ten je v terénu posunutý tak daleko, že je těžké najít jeho hranici. Při Dakaru i ty největší hvězdy na limit dojdou, a pak přichází nehezké havárie. Letos to potkalo Carlose Sainze i Sebastiana Loeba, oba šli až na limit svých vozů a neustáli to. Je potřeba někde už zpomalit a kde to je, to je loterie.

Jaké budete mít ambice na příštím Dakaru? Budete chtít využít nové techniky k umístění na stupních vítězů, nebo to zatím bude o učení?
Auto chci poznat během podzimu. Člověk neví, kolik má času, chci to zkoušet pořád. Nemyslím si, že mám rychlost jako největší hvězdy a že jsem schopen jí předvést v okamžicích, kdy je potřeba zavřít oči. Se spolujezdcem se shodneme, že se chceme vrátit domů k rodinám, není to pro nás zaměstnání, nejsme za to placení a nikdo nám za to nic nedá. Jsme jak horolezci, vylezeme na nejvyšší horu, je to jenom o tom pocitu, ale že by mi za to někdo dal milion, to ani náhodou, ba naopak. Musíme se rozhodnout, jaké riziko přijmeme a na co nám to bude stačit.

Dakar ale není jen o rychlosti, je pořád ještě také o orientaci. A to je vaše silná stránka, nebo ne?
Musíme se snažit udělat co nejlepší rozhodnutí, ztratit co nejméně času špatnými rozhodnutími a jet co nejvyrovnaněji. Rozhodně nebudeme jako Sebastian Loeb, Nasser Al Atíja nebo Carlos Sainz, nejsme schopni držet tu rychlost, do toho je tam spousta dvacetiletých kluků, kteří mají neskutečný drajv a odhodlání, ale ten Dakar je na ně moc dlouhý a většinou to neustojí. My se musíme snažit jet někde v tom středu mezi těmi zkušenými, kteří nemají co ztratit, a těmi mladými, kterým je to úplně jedno. Musíme čekat na naší šanci a jestli přijde letos, na pět let, nebo nikdy, to nedokážu říct. Ale tím, že už jsme byli pátí, tak nikdo v týmu nepomyslí na nic jiného, než jednou toho beduína do Jihlavy přivézt.

Páté místo byl skvělý výsledek, jsou stupně vítězů už na dosah ruky, nebo pořád neuvěřitelně daleko? A byl by pro vás zajímavý i posun o jednu jedinou příčku?
I to čtvrté místo by bylo krásné, ale beduín se dává za první tři. Toužíme po tom, ale konkurence je šílená, každý rok větší a větší. Mladí kluci přestoupil z bugin do továrních týmů a ta konkurence je někde úplně jinde, než když jsem s Dakarem začínal. Kdybych jel takhle rychle a měl takovou techniku, když jsem začínal, tak bych tu šanci měl desetkrát větší. Jsme v největší konkurenci, jsou tu nejlepší auta, ale na druhou stranu mám správné auto, takže si nemůžu stěžovat. Jestli to vyjde nebo nevyjde nevím, ale udělám pro to všechno.

Je pravda, že člověk až žasne, jak se Dakar za poslední roky proměnil. Chtělo by se říct, že to nemůže být pravda…
Je to úplně jiný závod, Audi to strašně rozjelo, posunulo to nahoru, Ford má projekt, na který má spoustu peněz, a do toho jsou tam další, Dacia, Toyota, neskutečné, jaké hvězdy tam jdou. Je krásné to sledovat, nebýt na třetí koleji a snažit se z té druhé skočit na první. Je to krásný příběh, který mě baví.