Z olympiády v Tokiu se vrátil masér české cyklistické silniční reprezentace Michal Frantík, rodák ze Střeně na Olomoucku. Jak jeden z největších sportovních svátků na zemi prožíval, co ho překvapilo a co zklamalo? O tom mluví v obsáhlém rozhovoru.
Právě jste se vrátil z olympiády? Kam tuto sportovní akci řadíte v porovnání s jinými závody?
Olympiáda má své výjimečné místo, je vrcholem nejen pro sportovce, ale i pro realizační tým. Smazává se zde barva pleti, vyznání, pohlaví a je symbolem míru a přátelství. Samozřejmě je výjimečná i tím, že se pořádá jednou za čtyři roky, tak se jí účastní opravdu špičkově připravení sportovci. Těch důvodů je opravdu řada, proč je olympiáda a účast na ní výjimečná.
Čím byla olympiáda výjimečná pro vás?
Už samotným názvem Tokio 2020, protože byla kvůli pandemii covidu-19 pořádaná v roce 2021. Žijeme ve zvláštní době a tato olympiáda se zapíše do historie olympiád. Ta letošní byla zvláštní tím, že se odehrávala bez diváků. O to víc jsme byli překvapeni, kolik místních lidí se sešlo u silničního závodu, kdy po celé trati bouřlivě fandili. Bohužel do olympijské vesnice jsme se vůbec nedostali a atmosféru jsme nezažili. Co bylo sympatické, když jsme byli v karanténním hotelu, že naproti v paneláku Japonci pověsili českou vlajku, aby nám projevili sympatie.
Japonsko je jednou z mála zemí, kde jste byl poprvé. Jaký na vás udělalo dojem?
Kvůli opatřením toho člověk moc neviděl. Naštěstí je však silniční cyklistika sport, který se provozuje na silnici ve venkovním prostředí, takže z okna automobilu jsme trochu z Tokia viděli. Tokio je velice moderní a vyspělé město s moderními výškovými budovami a vícepatrovými trojproudovými dálnicemi. Závodilo se také kolem hory Fudži s cílem na Fudži Speedway aréně, takže jsme měli možnost spatřit i přírodu a venkov. Na každém kroku vidíte japonskou mentalitu, smysl pro řád, systém a pořádek. Pokud vybočíte z tohoto systému, tak Japonci velice složitě improvizují, což je naopak výsada nás Evropanů a zejména Čechů.
Jaké máte největší zážitky z olympiády a jak hodnotíte samotné závody?
Myslím si, že přes veškeré útrapy Michael Kukrle, rodák z Mohelnice a odchovanec Uničovské cyklistiky, zvládl svůj závod na jedničku. Byl v úniku a ještě obsadil krásné místo. A byl jsem i rád, že jsem si mohl užít fandění s Japonci v hotelu, když judista Krpálek vyhrál finále a získal zlato a místní Japonce jsem učil českou hymnu. Nebo když mi dali potěžkat zlatou a stříbrnou medaili střelci Jiří Lipták a David Kostelecký, byly opravdu těžké.
Při cyklistickém závodu však nastaly určité problémy. Bylo to vážné?
Co opravdu nebylo příjemné, tak to obrovského teplo a vlhko. Kvůli tomu jsme potřebovali hektolitry vody a ledu, které jsme měli neustále u sebe. Ice boxy jsme měli plné pití a ledu. Cyklisté museli stále pít a pod dres si dávat led vsypaný do dámských punčoch. Samozřejmě o to horší a nešťastné bylo to, když při samotném závodě, který měřil přes 200 kilometrů, nás pořadatel neodvedl na dvě občerstvovací stanice pro závodníky a závodníci neměli v ten moment dostatečný příjem vody, pití ani jídla a samozřejmě ani ledu. Byla to opravdu velice napjatá situace. Pak jsme museli jít čtyři kilometry s ice boxem do kopce.
Ale byly i úsměvné historky, že ano?
Nevím, jestli to byla veselá příhoda, ale dnes se nad ní pousmívám. Když jsem masíroval Michaela Kukrleho, tak nám do masérny přilezl pavouk o rozměru lidské dlaně, kterého vidíte maximálně v zoo. Zavolali jsme našemu doktorovi o pomoc a ten nám poslal provozního místního hotelu. Ale než došel, tak jsme se rozhodli masáž dokončit. Já jsem masíroval a Michael kontroloval pavouka. Když provozní přišel a my jsme se zeptali, jak je pavouk nebezpečný a jestli je jedovatý, tak sám nevěděl a řekl, že možná ano.
Sice nejste sportovec, ale téměř 25 let se pohybujete kolem vrcholových sportovců, takže vidíte jejich emoce při vítězstvích, ale i při prohrách. Prožíváte emoce s nimi?
U sportu se opravdu pohybuji řadu let. Nejvíce mě vždy dojímalo a občas mi ukápla slza, když uspěla má sestra Jiřina, která také závodila na kole. Vždy jsem to s ní prožíval. Ale to je rodina, takže jiná kategorie emocí. Pak to byl samozřejmě úspěch Pavlíny Šulcové, když vyhrála ve spurtu Mistrovství České republiky v silničním závodě a porazila Martinu Růžičkovou a Martinu Sáblíkovou a já byl tehdy s Pavlínou u toho. Pak byl pro mě neskutečným zážitkem finálový zápas Emírova poháru fotbalového týmu Al-Arabi v Kuvajtu, kdy vítězům předával medaile a pohár samotný vládce Kuvajtu, který nás pak pozval k sobě do paláce. A také jsem měl obrovskou radost, když jsme vyhráli Galský pohár v klubu hraným v Kataru. Těch emocí při sportu člověk zažije spoustu, i když sedí na lavičce nebo čeká závodníka v cíli.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
