Člověk si v dnešní době uvědomí, co je důležité, a začne si vážit maličkostí, říká herečka Klára Cibulková

„Mám pocit, že v bolestech porozené dítě je ještě o to milovanější.“

Kláro, pamatujete si ještě na svou úplně první divadelní roli?
Co se týče neprofesionální role, tak to bylo v dramaťáku v Kladně, kde jsme v tamějším divadle hráli pohádky. Měli jsme skupinu převážně holek a já jsem hrála převážně pánské role. A když už to tedy byla princezna, tak byla tlustá a vycpaná. Co se týče první inscenace na škole, tak to byla role Gvendolíny Fairfaxové z Jak je důležité míti Filipa od Oscara Wilda.

Na jakou divadelní roli nejvíce vzpomínáte? Je nějaká taková, která se vám vryla pod kůži?Role, které mi daly zabrat, jsem si většinou později zamilovala. Jedna z těch stěžejních byla v představení Slepice s režisérem Fedotovem ve Švandově divadle. Měl zvláštní režijní metody, které byly pro herce dost psychicky náročné. Ne že bych tím úplně trpěla, bavilo mě to, ale zkoušení bylo těžké. Nicméně mám pocit, že v bolestech porozené dítě je ještě o to milovanější. Pak to bylo ještě představení Krysař, kde jsem hrála roli Krysaře, jelikož se režisér rozhodl, že chce hlavní roli obsadit ženou. To také nebylo úplně jednoduché, ale měla jsem tu roli moc ráda.

Když jste zmínila představení Krysař, jak vnímáte knižní předlohu od Viktora Dyka?
Podle mě jde o skvostnou prózu a nesmírně zajímavou látku. Je to svým způsobem nadčasové. Pasuje to do jakékoliv doby. Hru jsme hráli i pro školy. Reakce žáků byly jiné, ale zároveň přínosné a možná někdy i lepší než pak od publika večer. Něco podobného jsme zažili i s Hamletem. Pro ty děti je látka ve formě představení více skousnutelná než v tištěné podobě. Jako je například představení Kytice v Národním divadle. Můj syn to viděl a byl z toho tak nadšený, že si dokonce knihu poté i přečetl.

„Zkoušení v divadle je stejné jako vždy, akorát musíme být testovaní. Zkoušet s rouškou by nešlo.“

Jak nyní v době koronaviru vypadají zkoušky v divadle?
Zkoušení v divadle je stejné jako vždy, akorát musíme být testovaní. Zkoušet s rouškou by nešlo. Hůř se také nabuzuje ta vnitřní motivace, jelikož nemáme cíl, že budeme hrát před lidmi a nevíme ani kdy to bude. Nedávno jsem měla takzvanou premiéru ve Viole a bylo to krásné, užili jsme si to, pozvali jsme tam pár otestovaných kamarádů, abychom měli alespoň nějaké reakce. Teď se představení dá ale k ledu, protože nevíme, kdy ho budeme hrát. Na situaci je špatné i to, že když představení nehrajeme, neusadí se, zapomínáme jej a musíme ho pořád dokola „oprašovat“. Je to demotivující.

Když jsme u toho zkoušení, tak jsem nedávno četla o studentech DAMU, kteří teď snad ani nemohou zkoušet. Jak vidíte tuto problematiku vy?
Většinu toho, co měli, nazkoušeli v létě, a teď také jednu věc dodělávali. Takže zkoušet velmi problematicky mohou, ale ta situace je hodně špatná. Představte si, že máte připravené čtyři inscenace na závěr studia, ale ani jednu diváci v podstatě neviděli. A končíte... Stojí na tom i důležitý fakt, a to ten, že studenti hledají práci, je to jejich prezentace a praxe. Tudíž by se na ně měli přijít podívat režiséři a na základě toho je angažovat. A to se vůbec neuskutečnilo. Všichni se teď upínáme k létu. Studenti mají přislíbeno, že by mohli hrát ve Švandově divadle, nebo v dalších prostorách, kde to bude možné. Trochu mě štve, že povolili praktickou výuku například medikům, ale studentům herectví ne, i když jsou to početně malé a uzavřené skupiny. To není o posunutí termínu zkoušky, tady nejde o teorii, to se on-line naučit a dělat nedá! Psali na ministerstvo, aby dostali výjimku, ale nikdo se jim zpět neozval. Úředníci na ministerstvu absolutně netuší, co je obsahem studia uměleckých škol.

„Snaha divadel připravit se na léto je, ale bohužel ze strany ministerstva kultury nejsou ani náznaky nějakých pravidel.“

Zmínila jste se o letním představení, kdy například ve Švandově divadle chystají letní scénu v rámci takzvaného Léta ve Švanďáku. Je divadlo nějak připraveno na případná omezení? Například, že by se muselo hrát venku, byl omezený počet diváků...?
Představení ve Švanďáku jsou na léto naplánovaná a stále se doufá v to, že se to pustí a hrát se bude. Ale to je další věc, já jsem nezachytila žádný plán ministerstva kultury, jak to bude probíhat. Nejspíš to bude v rouškách a s rozestupy, možná s testy. Bude také hodně záležet na počtu diváků, protože provoz divadla je poměrně finančně náročný a v momentě, kdy tam bude moct přijít třeba jen třicet procent lidí, tak to úplně nemá smysl. Já hraji třeba v Divadle Kalich nebo ve Viole, kde se uvažuje nad tím, že by se hrálo na Lodi tajemství bratří Formanů. Divadlo Kalich má pak svou letní scénu pod Žižkovskou věží. Tam bude hostovat i spousta dalších divadel. Potom například Divadlo Ungelt má scénu na Vyšehradě a Vinohradské divadlo plánuje scénu ve Valdštejnské zahradě. Divadla jsou na léto připravená, ale ze strany ministerstva kultury nejsou ani náznaky nějakých pravidel. Chaos a nekompetentnost, kam se člověk podívá.

V létě, pokud to situace dovolí, budete v rámci Léta ve Švanďáku vystupovat ve velmi populární hře CRY BABY CRY. Můžete říct, v čem je hra specifická?
Jedná se o komedii, která je na repertoáru divadla už osm let. Dohromady jsme ji daly my holky z tehdejší dámské šatny, a to pod režijním vedením Martiny Krátké. Každá jsme si to sepsala podle sebe, já jsem například matka tří dětí, ale je tam i novinářka nebo vrcholová sportovkyně. Hraje tam s námi ještě Michal Dlouhý a dříve Jaroušek Šmíd, který tu už s námi bohužel není. Jedná se o koučinkový kurz, v té době byly tyto kurzy trendy. Tenkrát jsem našla na internetu jednu takovou firmu a byli jsme u nich asi na třech sezeních. A z toho pak čerpal i scénář.

Byly pro vás poznatky z toho kurzu k něčemu dobré i v normálním životě?
To úplně nevím, jelikož oni z nás byli trošku vykulení, protože tam přišlo pět hereček a jeden herec. Myslím si, že právě tím, jak jsou zvyklí pracovat s manažery, tak nám cpali věci, které člověk jako herec zná, jelikož herectví je o tom, že se člověk pořád nějak hrabe v sobě. Vrchol pak byl, když nám dali do ruky hroudu hlíny a měli jsme vymodelovat svůj vztah k roli a k celému tomu představení. Pak chtěli, ať to popisujeme. To jsou věci, kterými se zabýváme kdykoliv děláme nějakou roli. Myslím, že koučink není špatná věc, ale mělo by to mít nějaký výstup a posun, a ne, že si tam půjdu za peníze na hodinu popovídat.

„Vždy říkám suď, ale představ si sám sebe v té situaci, protože všechno je nečernobílé.“

Kromě této role hrajete ve Švandově divadle i v inscenaci Pankrác 45, a to Adinu Mandlovou. Jaký vztah máte k této roli?Je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí. Režírovala ji Martina Kinská, která hru i napsala, a to po konzultacích s historiky. Hlavní téma, kolaborace za druhé světové války, je hodně zajímavé. V jedné cele na Pankráci se sejdou herečky Lída Baarová a Adina Mandlová spolu s Židovkou, která přijela z koncentračního tábora, Hana Krupková, která pomáhala parašutistům při atentátu na Heydricha a ještě jedna žena. Řeší se tam otázka kolaborace a viny, protože jak je známo, ty herečky byly v kontaktu s Němci a například žena, která pomáhala parašutistům, pak podepsala spolupráci s gestapem, zároveň ale některým lidem pomohla před smrtí. Hra tedy řeší, do jaké míry kohokoliv odsoudit za to, co dělal, pokud k tomu měl nějaký důvod a byl třeba ohrožen na životě. Vždy říkám suď, ale představ si sám sebe v té situaci, protože nic není černobílé.

Pokud se nemýlím, tak se podobné problematice věnujete také ve hře Agent tzv. společenský, kde hrajete spolu se svým manželem. V jakých souvislostech se tato problematika řeší tam?
Hru také napsala Martina Kinská spolu s Radkem Schovánkem a režírovala ji, já ji pak produkovala. Bylo to už v době, kdy jsem odešla ze Švandova divadla, ale s panem ředitelem jsme se dohodli, že to budeme hrát tam právě kvůli návaznosti na Pankrác 45. Tématem je také otázka viny, a to za doby normalizace, spolupráce s StB a zrada v intimním vztahu. A to je podle mě aktuální téma doteď. Stačí se podívat, koho máme ve vládě a kdo nám vládne. Myslím si, že se s tím naše společnost nevyrovnala a jistým způsobem to toleruje a nejsme si schopni přiznat vinu. Radek Schovánek je bývalý disident, který se už třicet let hrabe ve spisech a zná všechna ta jména, příběhy obětí, ale i komunistů, kteří lidem dělali ze života peklo. Inscenaci jsme hráli i pro střední školy a já jsem vymyslela projekt, v rámci kterého vždy po hře následovala diskuse s Radkem Schovánkem a Jiřinou Šiklovou. A musím říct, že odezva od učitelů i od dětí byla úžasná. Dokázali najednou tu dobu a její následky, které si táhneme s sebou dodnes, pochopit.

V jakých nově nastudovaných hrách vás diváci budou moct zahlédnou, až to situace dovolí?Na začátku října jsme měli premiéru hry v Divadle Kalich s názvem Silnice od Felliniho s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. Tu jsme odehráli jednou a zavřelo se to, takže to budeme zase těžce zkoušet znovu. Nazkoušela jsem pak ještě jednu inscenaci, která se jmenuje Sylvie a kdysi se to uvádělo v Divadle Ungelt. Je to o manželském páru, který má odrostlé děti, tak si pořídí psa, ale manželka ho nechce a manžel zase ano. A toho psa hraje herečka. To jsme měli premiéru v prosinci a mám rovněž pocit, že to budeme asi zase pracně dolovat z hlubin paměti. A teď čerstvě v Divadle Viola jsme nazkoušeli hru Skorpios na obzoru s Igorem Barešem. On hraje Winstona Churchila a já Gretu Garbo. Jedná se o dialog právě Winstona s Gretou, který se odehrává v padesátých letech. Na jedné straně je velká postava dějin Churchill, který nikdy nic nevzdal. A na té druhé Greta Garbo, která na vrcholu své slávy odešla od filmu. Takže se tam řeší dva principy toho vzdát se a nevzdát se.

„Důležité je se s minulostí smířit, vědět, jak to bylo, zároveň se s vinou umět vyrovnat a odpustit si. Jinak člověk podle mě nemůže jít dál.“

Přesuňme se od divadla k televizi. Dlouhou dobu jste hrála v Ordinaci v růžové zahradě 2. Jak na tuto roli vzpomínáte a co vám dala?
Na roli vzpomínám jenom v dobrém, byla to pro mě velká zkušenost. Práce byla hodně intenzivní a bylo to náročné nejen časově, ale i psychicky a energeticky. Byl to rovněž velký trénink v tom umět být připravená. Už jenom učit se texty za pochodu spolu se zkoušením v divadle bylo dost náročné. V tomto směru to byla výborná zkušenost, ale i proto jsem se rozhodla odejít, protože jsem toho měla už dost a řekla jsem si, že i vzhledem k dětem potřebuju nějak fungovat i sama pro sebe a mít svůj život.

Kromě Ordinace vás diváci mohli nedávno vidět i v populárním seriálu Kukačky, kde hrajete rovněž lékařku. Jak vnímáte svou postavu a tu vedlejší dějovou linku vaší postavy, která je vlastně dost podobná té ve hře Agent tzv. společenský?

Částečně je to téma podobné, moje postava řeší zradu z minulosti ve vztahu ke svým bývalým přátelům. Jde o odvahu podívat se do spisu, což je téma, které jsme často řešili právě v diskusích po Agentovi. Lidé poté chodili za Radkem Schovánkem a ptali se ho, jestli se může do toho spisu podívat a zjistit, kdo je udával. Protože to, že jste ve spisech, ještě neznamená, že jste spolupracovala, je potřeba v nich umět číst. Radek v tomto směru mnoha lidem pomohl. To téma se tedy objevilo i v Kukačkách. S tím souvisí schopnost se s minulostí smířit, vědět, jak to bylo, zároveň se s vinou umět vyrovnat a odpustit si. Jinak člověk podle mě nemůže jít dál.

Jak na natáčení Kukaček vzpomínáte?
Já jsem v seriálu neměla nějak významnou roli, ale bylo to moc příjemné a pro mě to byla i první zkušenost s panem režisérem Arichtevem. A celý štáb i tým herců, což jsou veskrze mí kamarádi, byli skvělí. Já teda nemám televizi, ale viděla jsem pár dílů a myslím si, že je to dobře odvedená práce. Je to skvěle a lidsky natočené. Musím říct, že kolegové krásně hrají, včetně těch dvou kluků, kteří jsou úžasní. Jsem moc ráda, že to mělo takový ohlas. Akorát mi pár lidí říkalo, byly to převážně matky s dětmi, že neměly sílu se na to podívat, že to téma na ně bylo moc. Což chápu, mně to nedělalo dobře, už když jsem to četla. Je také fajn, že tam každá postava měla i další svou dějovou linku.

„Rodiče by měli vysvětlit těm dětem, jak to je, ale zároveň je držet v bavlně lásky a říct jim, že to neznamená, že by je někdo neměl rád, nebo že někam nepatří.“

Jak se vy sama k problematice výměny miminek stavíte?
Je jasné, že je to psychicky i emočně náročné pro rodiče. Ale pro ty šestileté děti, pro které je právě v tomto období života důležité vědět, kam patří, čí jsou a jaké mají kořeny, to musí být neuvěřitelně těžké. Já sama děti mám a mám i nevlastní dceru a můj bratr má dvě adoptované děti, takže přesně vidím, jak jsou pro ně rodinné hodnoty důležité. Je to hrozně těžké a neumím si to představit. Můj bratr se svou ženou si dvě děti adoptovali už jako miminka a doteď se slaví narozeniny a přineseniny nebo přiletěniny, jelikož jedno je z Konga. Všechno je u nich od malička zcela otevřené. Děti vědí, že když by chtěly svou biologickou matku hledat, ať ji hledají, rodiče jim pomohou, ale zároveň je tam obrovská láska od rodičů, kteří je vychovávají. Je určitě jasné, že biologie při záměně hraje velkou roli, a to zvlášť pro matku, která dítě odnosí a miminko vychovává, a pak se dozví, že má jiné DNA. Dokážu si představit jedinou možnost, a to, že by se to řešilo podobně jako v tom seriálu. Vysvětlit dětem, jak to je, ale zároveň je držet v bavlně lásky a říct jim, že to neznamená, že by je někdo neměl rád, nebo že někam nepatří. Pak je už opravdu jedno, jestli je to dítě adoptované, nebo je osvojené či nevlastní. Bezpečí lásky je nejdůležitější.

Slyšela jsem nedávno, že bude i druhá série Kukaček. Máte nějaké další informace?
Také pan producent se vyjádřil v tom smyslu, že by bylo škoda nevyužít toho úspěchu. Je ale pravda, že se o druhé sérii uvažovalo už v době, když se začínala točit ta první, takže se uvidí. Ale vůbec nevím, jestli tam budou všechny postavy, a vlastně ani nevím, na čem to chtějí postavit dále. Samotná jsem zvědavá, co vymyslí, protože tady je tak stěžejní téma té výměny, že to bude hodně zajímavé.

„Vylézt na jeviště je nic oproti tomu, jakou mají zodpovědnost lékaři. Což koneckonců máme poslední rok v přímém přenosu. Obrovský hlubokosklon před nimi. A díky!"

V Kukačkách jste hrála doktorku podobně jako v Ordinaci. Nechtěla jste být vy sama někdy lékařkou? Jaký vztah máte k lékařství?
Inklinovala jsem spíš k učitelství, kdyby nevyšla DAMU. Na druhou stranu je pravda, že mě biologie a chemie moc bavily a že mě medicína vždy zajímala. Ale je to hrozně náročné povolání. Vylézt na jeviště je nic oproti tomu, jakou mají zodpovědnost lékaři. Což koneckonců máme poslední rok v přímém přenosu. Obrovský hlubokosklon před nimi. A díky!

Naučila jste díky těm televizním seriálům z lékařského prostředí nějaké zdravotnické základy?
Ano, třeba první pomoc, to je takový základ. Ze začátku jsem jezdila se záchrankou, takže jsem od kluků něco pochytila. Při operacích v Ordinaci jsme pak měli na place i doktory z Motola, takže jsem se učila třeba i šít. Sama jsem se pak hodně ptala, protože jsem nesnášela, když jsem měla něco vysvětlovat a nerozuměla jsem tomu. Spoustu věcí jsem se dozvěděla, ale už jsem to zase zapomněla. Bylo to však hodně zajímavé.

Vím, že máte i kurz Českého červeného kříže, proč jste se rozhodla si jej udělat?
To bylo v listopadu, když se zavřela divadla, tak to bylo jednak z nějakého zoufalství, abych byla nějak platná a abych se doma nezbláznila. Další věcí bylo, že se manželova maminka roznemohla a přestala být mobilní, takže jsme na podzim do toho všeho ještě řešili péči o osmdesátiletou babičku. Tak jsem si řekla, že když to nezužitkuju v pečovatelském domě, tak to zužitkuju doma. Ve finále jsem v pečovateláku nebyla, ale občas dělám ještě i teď v laborce na antigenních testech. Vlastně tam ten ošetřovatelský kurz moc nevyužiju, ale říkám si třeba i do budoucna, kdyby bylo potřeba, že můžu jít pomoct kamkoliv.

Chtěla jste být vždycky herečkou? Vím, že jste pobývala nějakou dobu ve Španělsku, bylo herectví to, co vás přimělo se vrátit zpět?
Asi ano. Mě od malička herectví bavilo. Byla jsem dítě, které si dost hrálo ať už s někým, nebo samo. Je pravda, že po vysoké jsem začala pochybovat o tom, jestli je to to, co chci dělat, protože je to také otázka štěstí a toho, že se po škole uplatníte. A pak jsem chtěla cestovat a poznat svět, protože většina mých spolužáků z gymplu cestovala a studovala jinde. Takže jsem to taky chtěla vyzkoušet a zjistit, jestli se dokážu uživit. Nicméně je pravda, že to divadlo mě přitáhlo zpátky.

A dokázala byste se v zahraničí uživit?
Myslím si, že ano, ale asi ne tou divadelní prací. I když těžko říct. Doteď tam jezdím a mám tam spoustu kamarádů a myslím si, že bych se tam uživila a že bych tam byla schopná žít. Mně tam bylo a je vždycky dobře, ale Čechy by mi určitě chyběly, podobně jako má práce. Teď jak rok nemůžeme hrát, tak člověku dojde, jak hodně to potřebuje a jak mu to bytostně chybí a o co přichází.

„Člověk si v dnešní době začne vážit maličkostí a zjistí, že ne všechno je samozřejmost.“

Jak se s momentální koronavirovou situací vyrovnáváte vy osobně?
Velké plus vidím v tom, že si člověk uvědomí, co je pro něj opravdu důležité a že si dokážu najít smysl každého dne v něčem jiném než v té práci, kterou teď nemůžu dělat. Pro mě to byl velký přínos třeba ve vztahu k dětem a k tomu, jak jsme intenzivně spolu. Přispělo to k tomu, že jsme se hodně sblížili a že jsme se s dětmi stali velkými parťáky. Za to děkuji. Také si v této době člověk začne vážit maličkostí a zjistí, že ne všechno je samozřejmost. Je to i o nějakém návratu k pokoře, kdy lidé nemohou dělat to, co dělali, a začnou se živit jinak. Doufám, že si jako společnost dokážeme říct, co je opravdu důležité pro budoucnost našich dětí, a jak s tím dál naložíme. Nejen se svými životy a s prací, ale vůbec s tím, jak tady na té planetě hodláme společně dál žít.

Jak myslíte, že nás ta situace ovlivní do budoucna?
Myslím, že nás teď čeká půl roku pekla, protože, jak se všechno otevře, zjistíme, jak na tom ekonomicky jsme a kdo třeba už vůbec neotevře. A to nemyslím jenom divadla a kulturu. Dojezd nás podle mě ještě čeká. A myslím si, že to bude hodně záviset na tom, co se odehraje v říjnu u voleb a jak se budeme jako společnost schopni a ochotni dále dohodnout. Myslím, že teď už to není o tom, kdo vyhraje, ale o tom, že si budeme muset hodně pomáhat a nejsem si úplně jistá, jestli to společnost dostatečně pochopila. Hodně věřím v mladou generaci, která to podle mě nebude mít vůbec jednoduché. Ale když tak sleduju své děti, tak věřím v to, že už jsou generace, které nejsou zatíženy bolševikem a věřím, že půjdou volit a že se zajímají o to, co je okolo nich a budou to chtít změnit. Učit je hledat si informace, ale zároveň je selektovat na ty objektivní a na ty dezinformační. Učit je vidět věci v souvislostech, aby z nich nebyly manipulovatelné ovce pod tupými hesly populistů.