Jak v krátkosti představit práci krizového interventa v řadách policie? Ve zkratce můžeme říct, že poskytují první psychologickou pomoc obětem násilných trestných činů, dětem, příbuzným i například svědkům tragických nehod. Od loňského listopadu dochází také na covidová oddělení do nemocnic v Karlovarském kraji, kde si povídají s pacienty, ale hlavně s lékaři, na které doléhá až neuvěřitelná bezcitnost některých jedinců na sociálních sítích. Zůstává nad tím rozum stát, přiznává krizový intervent Tomáš Eisenkolb.
Krizová intervence byla primárně zřízena pro oběti trestných činů, nebo pro osoby, které jsou přímo dotčeny určitou mimořádnou událostí. Typickým příkladem může být loňská srážka dvou osobních vlaků u Perninku. K této velmi specifické profesi Tomáše Eisenkolba dovedla zvědavost a touha poznat něco nového a jiného. Zkušenosti z řady případů během let posbíral, teprve až jako krizový intervent začal na věci nahlížet úplně jinak.
„Nejste tam jako policista, ale jako člověk, který se může věnovat jen lidem, kteří jsou přímo dotčeni takovou událostí. Uvedu příklad vlakového neštěstí. Pokud přijedeme na místo, tak již na místě obvykle dochází k záchranným pracím. Policisté, hasiči a záchranáři mají jasně rozdělené role a vy máte možnost ono prostředí vnímat a pozorovat jinak. Všímáte si lidí, kde jsou a jak se chovají. Lidé se v takto pro psychiku náročných momentech chovají různorodě a vy se jich můžete ujmout a pokusit se je stabilizovat a vysvětlit jim, co se bude dít. Lidé totiž nemají v prvních momentech informace a pak se mohou chovat i agresivně,“ přibližuje svou práci Tomáš Eisenkolb.
Od svědků autonehod s tragickými následky až po oběti trestných činů. Škála případů, ke kterým s kolegy vyjíždí je pestrá a stejně tak jsou různorodé i reakce lidí, kterým jedou pomoci.
„Jsou intervence, kdy například při sdělení úmrtí člena rodiny je chovaní racionální, někdy je apatické, nebo agresivní. Ta agresivita bývá mnohdy jen v začátcích, při tom sdělení nebo zjištění. Je to přirozená reakce dotyčného a nelze toto chování nikomu zazlívat. Spíše je zapotřebí se v tom zorientovat a vést onu intervenci, tak jak jí vnímá dotčená osoba. To samozřejmě platí, pokud je osoba jedna. Máte-li ale větší počet osob, z nichž každá reaguje jinak, je to o to náročnější,“ popisuje své zkušenosti.
Osoby, kterým takto poskytnou prvotní psychickou podporu, poté odkazují i na další instituce jako je Bílý kruh bezpečí, psychologické poradny nebo policejní psychology. Po jejich dalších osudech už moc nepátrá. Při tom množství je to i nereálné.
„Intervence se zpravidla nesou ve špatném sdělení, a pokud musíte sdělit mamince, že se její dítě již nikdy nevrátí domů, tak si nemusíte nic zjišťovat a rovnou víte, že svět takového rodiče už nebude nikdy stejný. Naopak víte, že ten rodič si Vás zapamatuje jako osobu, která mu ten svět změnila,“ přiznává.
V polovině loňského listopadu obdržel s kolegy nabídku, aby pomohli v nemocnicích. Z původního plánu, že budou docházet do konce měsíce se stala takřka stálá služba. Věděli, že jdou pomoci hlavně zdravotníkům. Věděli, že půjdou na oddělení, kde jsou covidoví pacienti. Co ale netušili bylo to, jak moc budou jejich služby zapotřebí.
Velkou otázkou je také to, co bude vlastně dál. Lékaři zůstávají v nemocnicích na úkor svého osobního života. Je to pro ně obrovská dávka stresu, emočních vypětí a mnohdy i beznaděje. „První dny, byly takové zmatečné, protože to bylo nové prostředí, noví lidé. Museli jsme se rychle zorientovat v personálu a vědět, kde je jaký režim. Nechtěli jsme být na obtíž, a tak jsme se my museli přizpůsobit jim a jejich tempu, které bylo a je enormní. Teď už jsme vnímáni jako přátelé, kteří jim pomáhají. Tohoto si nesmírně cením, že jsme si našli u některých vzájemnou důvěru. Oni hovoří otevřeně k nám, my hovoříme otevřeně k nim,“ říká Eisenkolb.
Všichni si pamatujeme, jak na jaře řada lidí tleskala zdravotníkům. Jak jim pod okny hrál orchestr a jak se všichni radovali, že jsme vše zvládli. Jenže přišla další vlna a mnoho lidí ztratilo trpělivost a také zábrany. Na sociálních sítích pak nešetřili nadávkami směrem k lékařům a personálu nemocnice.
„Toto je jedno z častých témat, o kterém se v nemocnici bavíme. Abych byl zcela upřímný, tak na to, že lidé nadávají policii, jsem si za ta léta zvykl a nechávají mě zcela klidným. Ale bezcitnost, která se ze strany určitých jedinců ve společnosti v současné době děje, velkou měrou na sociálních sítích, tak nad tím zůstává rozum stát. Bohužel je společnost rozeklána mediální masáží,“ postěžoval si.
Zmiňuje také téma fake news, které určitá skupina lidí ve velkém sdílí a čemuž pevně věří. Kdo má jiný názor je pak nevzdělaný hlupák. „Chování některých občanů vůči zdravotníkům je absolutně neuctivé. Já osobně si nesmírně cením všech zdravotníků. Cením si jejich obětavosti. Jejich přístupu. Jsem vděčný, že jsem měl možnost potkat úžasné lékaře, úžasné zdravotní sestřičky, úžasný pomocný personál,“ sklání jim poklonu intervent.
Čtvrtek, 4. března 2021, 20:40
Situace je vážná. Lidé umírají a už nehraje roli, kdo je a není v rizikové skupině. Je to ruská ruleta, říkají zdravotníci. Karlovarská krajská nemocnice se rozhodla ukázat lidem věci tak, jak jsou. Bez příkras a bez retuše.
Téměř každý den hovoří také s pacienty. Za tu dobu zde už vědí, kdo bude potřebovat jejich pomoc. S kolegy se snaží nechávat smutné příběhy za dveřmi nemocnice a odcházet jen s těmi dobrými, na které mají hezké vzpomínky.
„Obrovskou radost nám dělá, když přijdeme na nějaké oddělení a při vzájemném hovoru se personál usmívá. Když jim dokážeme vykouzlit úsměv na tváři. Toto jsou momenty, které člověka potěší a ví, že tato výpomoc má smysl.Také jsem nesmírně rád, že od listopadu do současné doby jsme stále jeden stejný neměnný tým krizových interventů. Obrovský dík proto patří mým kolegyním Aleně Slavíkové a Ivaně Daňové, které se mnou v nemocnici jako krizové interventky působí,“ dodává závěrem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
