Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije.
Tereza je adoptovaná míšenka narozená v Česku. Rozhodla se svoje zážitky sepisovat a sdílet na stránkách Jako liči. Její příběhy najdou čtenáři také na Drbně v podobě blogu.Zkuste si představit následující situaci. Kluk, který se vám fakt docela líbí, vás vezme na rodinou oslavu. Sedíte si pěkně na zahradě, grilujete, konečně jste se šikovně vykroutili z dotazů jako "proč nejíš maso?" a říkáte si, že je to vlastně totální pohoda.
Jenže vtom tu pohodu naruší strejda, kterého vidíte úplně poprvé v životě.
„A odkud vlastně pocházíš?“ ptá se. Kluk, který vás pozval, najednou začne vypadat, jako kdyby v životě neřešil důležitější a komplikovanější věc, než je porcování kousku flákoty, která mu leží na talíři. Do ticha si po chvíli přisadí i jeho máma: „No, to by nás vlastně všechny zajímalo, tak jak to teda máš?“
V rámci pudu sebezáchovy začnete rychle rekognoskovat terén a únikové cesty, ale jste obklíčení. Navíc pod palbou a bez neprůstřelné vesty, protože ta vás sem sice přivedla, ale teď se tváří, že neslyší. Nebo fakt neslyší. Začíná vám být pořádně vedro a potíte se, jako byste právě seděli ve finské sauně v bundě a kulichu. Co teď?
„No, já vlastně přesně nevím, máme rodinu asi někde v Africe nebo Arábii,“ říkám a srdce mi tluče jako před výplatou. Nebo před infarktem. Bude jim to stačit? Budou mě dál zpovídat? Co když naznají, že nejsem dost dobrá společnost pro jejich budoucí generaci?
„Dá si ještě někdo pivo?“ ozve se. Uf, tentokrát to bylo fakt těsný.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
