KOMENTÁŘ: Sociální demokracie má nového předsedu. A nikdo o tom neví

Pád sociální demokracie přitom není dílem osudu ani nepříznivých okolností. Je výsledkem konkrétních rozhodnutí a jmen. Začal Jan Hamáček svým nekritickým podřízením se Andreji Babišovi. Tím stranu dostal mimo sněmovnu. Dorazila ji pak Jana Maláčová. Její předsednictví lze bez přehánění označit za učebnicový příklad toho, jak stranu systematicky dovést k politické bezvýznamnosti. Vrchol přišel ve chvíli, kdy se rozhodla spojit sociální demokracii s komunisty v projektu Stačilo!. Historické vztahy mezi sociálními demokraty a komunisty byly vždy poznamenané tím nejpodstatnějším faktem: komunisté sociální demokracii po roce 1948 zlikvidovali. Přesto Maláčová vsadila na představu, že voliči buď zapomněli, nebo jim to bude jedno. Varování slyšela opakovaně, a stejně ho ignorovala. Její chaotické vystupování na sociálních sítích pak už jen podtrhlo dojem politického tápání, které se vydávalo za odvahu.

Výsledek byl přesně takový, jaký musel přijít. Spojení nepřesvědčilo ani jednu skupinu voličů. Sociální demokracie přišla o zbytky svých vlastních, zatímco část elektorátu komunistů a dalších menších subjektů byla tímto slepencem spíš odrazena než nadšena. Místo slibované synergie došlo k vzájemnému vyrušení. Hlasy se nesčítaly, mizely. Projekt Stačilo! nezklamal jen politické pozorovatele, ale především ty, na které mířil. 

Nový předseda se starými vazbami

Do tohoto obrazu dokonale zapadá i volba nového předsedy. Jiří Nedvěd patřil k lidem, kteří na Stačilo! vsadili a kteří v případě jeho úspěchu mohli přímo profitovat návratem do parlamentu. Nevyšlo to. A jeho zvolení jasně ukazuje, že SOCDEM dnes nehledá nový směr, sebereflexi ani restart. Pokračuje ve stejné logice, jen bez iluzí o rychlém návratu. Ostatně priority nového vedení mluví samy za sebe. Voliči zůstávají abstraktní kategorií, zatímco konkrétní plány se točí kolem správy a rozprodeje stranického majetku. Investice do bytů, finanční stabilizace, zajištění přežití. Sociální demokracie se chová spíš jako správce posledních aktiv než jako politická strana s ambicí znovu oslovit společnost.

Symbolické je i to, kdo proti tomuto vývoji stál. Vladimír Špidla, poslední skutečně rozpoznatelná tvář tradiční sociální demokracie, podpořil neúspěšného protikandidáta. Tím dal jasně najevo, že s vítězným vedením se neztotožňuje. A spolu s ním odejdou i další. Další vlna odchodů lidí, kteří měli alespoň nějaké jméno a zkušenost, je prakticky nevyhnutelná.

Sociální demokracie tak dnes stojí v bodě, kdy se její energie soustředí především na přežití instituce, nikoli na návrat k politickému vlivu. Strana, která po roce 1989 patřila k pilířům českého politického systému, se mění ve stín vlastní minulosti. Její témata převzali jiní; schopnější, jednotnější, modernější a hlavně dravější. A zatímco oni oslovují statisíce či miliony voličů, sociální demokraté přemýšlejí, co ještě prodat, aby vydrželi další rok. Možná úplně nezmizí. Ale zajímat se o ně budou spíš už jen pamětníci.