Považuji se za opravdového znalce a odborníka na železniční trať Ostrava – Praha. Absolvovala jsem ji minimálně stokrát. Přeplněné kupé, lidi cestující na chodbě, nefungující klimatizace, obrovské zpoždění, špatné řazení vlaku, žádná mobilní aplikace, žádní soukromí dopravci. Tak to vypadalo před 10 lety, kdy jsem s očekáváním vyrážela poprvé z okraje republiky do velkoměsta vstříc vysokoškolskému životu. Leccos se od té doby změnilo, ale opravdu můžeme říct, že máme v roce 2021 na nejvytíženější železniční trase v zemi kvalitní služby, za které se nemusíme stydět?

Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Proč to ten kluk dělá? Nejen tato věta se honí v myslích představitelů stávajících českých institucí, které by měly hájit zájmy vydavatelů a novinářů. Proč to tedy dělám? Předně si myslím a říkám to zcela otevřeně, že české instituce, které mají kultivovat a lobbovat za demokratické principy a podporu médií nejen v době covidové, fatálně selhaly. Slovo fatálně si mohou podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou, ale na mém názoru nic nezmění.

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

Co nás čeká poté, co se alespoň dílčím způsobem vypořádáme s koronavirem? Bude to krize, nebo růst? Názory ekonomů se liší, pohledem personálních oddělení je zatím důvod k optimismu.

Chtěl Jan Hamáček prodat zájmy naší země za dávky neověřené vakcíny a kousek diplomatické slávy? Tento problém už několik dní zaměstnává česká média a politiky ze všech stran. Pokud by se podezření potvrdilo, je zřejmé, že by Hamáček měl politiku rychle a nadobro opustit. Rozhodně dřív, než to za něj udělají v říjnu voliči.