Dva podobné příběhy, přesto dva odlišné konce. Když se na začátku dubna objevila v médiích zpráva, že učitel dějepisu ze soběslavského gymnázia se veřejně staví na stranu ruských agresorů a podporuje tezi o takzvané denacifikaci Ukrajiny, mnoho lidí bylo v šoku. Byl to vůbec první případ od začátku války, kdy došlo k něčemu takovému ze strany učitele. Několik dní na to pak vyplul na povrch případ učitelky českého jazyka z pražské základní školy, která při hodině opakovala svým žákům proruské dezinformace. Vypovídají tyto dva případy něco i o stavu současného českého školství?

Dnes jsem přemýšlel o tom, jakou motivaci mají lidé v České republice k tomu, aby na zdi, chodníky, lavičky nebo dokonce dveře kostela čmárali písmeno Z. Přemýšlel jsem taky o tom, co se honí v hlavě člověku, který si na domácí oslavě ozdobí chlebíčky sýrem poskládaným do tvaru písmene Z, svůj výtvor vyfotí na sociální sítě a policistům pak s vážnou tváří tvrdí, že tím nepodporoval ruskou agresi na Ukrajině, ale chtěl jen potěšit přítelkyni Zuzanu.

To takhle nasupeně odcházíte z jednacího sálu Evropského parlamentu, když tu si v půli cesty vzpomenete, že jste se zapomněli rozloučit. Rychle se otočíte, vymrštíte natáhnutou pravou ruku do úrovně očí a následně mizíte ve spletitých chodbách europarlamentu. Podobně své chování posléze ospravedlňoval bulharský europoslanec Angel Džambazki. Pro zcela jasný nacistický pozdrav však neměli kolegové v sálu žádné pochopení. Od předsedkyně Evropského parlamentu Roberty Metsoly vyfasoval za odporné gesto pokutu 2 028 euro.

Ruský útok proti Ukrajině je tragických završením desetiletí jejich představ o tom, jak funguje svět a jaké jsou pozice a zájmy hráčů v něm. Že k němu došlo, bohužel již nezměníme, můžeme jej však uchopit jako příležitost ke změně. Sebe samých.

Pořád jsme doufali, že k tomu nedojde. Rusko dnes napadlo suverénní stát v plné své síle. Vše k tomu ale směřovalo. Analytici a politologové v poledních dnech tentokrát překvapivě přesně předpověděli, že k tomu dojde. Důvodů je několik. Ve svém komentáři pro Drbnu je shrnuje politolog Jakub Lysek.

Ačkoli většinu veřejnosti dnes trápí hlavně zvyšující se inflace a s ní spojená cenová hladina, opravdový problém doutná pod povrchem a trochu se bojím toho, až vystoupá nad něj.

Hluboce mě dnes zasáhla zpráva o úmrtí legendárního automobilového závodníka Karla Lopraise, kterého jsem si osobně nesmírně vážil. Šestinásobného vítěze dakarské rallye jsem měl možnost poznat hodně zblízka. Jako reportér jsem byl v roce 1998 součástí tatrováckého týmu na Rallye Paříž Dakar, kde Karel Loprais dosáhl svého čtvrtého vítězství mezi kamiony. Mluvilo se o tom, že to byl vůbec nejtěžší ročník slavné rallye. Pár týdnů po návratu z Dakaru mně Karel Loprais zahajoval v Plzni autorskou výstavu fotografií. A proto tato malá vzpomínka na velkého muže.

Posledně jsem slíbil, že budu psát o praní, a slib plním! Jako začínající „pradlena“ se nejdříve obrátíte na svou mámu a kamarádky nebo kolegyně, které jsou, alespoň ve vašich očích, zkušenými hospodyňkami. Čekáte dokonalé rady, jak nakládat s prádlem a praním, ale přicházejí vyhýbavé odpovědi typu: „Já vlastně úplně nevím. Já to dělám takhle. Používám jen dva programy…“ Jak správně prát nejrůznější záludnosti ze šatníku vašich dětí se dovídáte jen těžko a po kouskách. Tak to zkusím pěkně shrnout, ať to máte jednodušší než já.

Politické hnutí Starostů a nezávislých – STAN – svolalo těsně před volbami svůj sjezd. Na něm bez většího překvapení obhájil funkci předsedy Vít Rakušan. To samozřejmě zajistí dostatečnou mediální pozornost. A o čem se tedy po sjezdu hovořilo? Závěry byly v podstatě dva: za prvé, že je že staronový předseda STANu výborný řečník a zjevně politický talent. A za druhé, že věnoval velkou energii na obhajobu společné koalice s Pirátskou stranou.