Nejtěžší vlnu pandemie přežily nemocnice díky odhodlanosti personálu

Nejtěžší situace byla na začátku roku v chebské nemocnici, která nestíhala přijímat stále nové a nové pacienty. "Sestry to zvládly všechny bravurně. Prestože jsme rekrutovali sestřičky z dětského, porodnice a gynekologie na sestřičky, které pečovaly o pacienty s covid pozitivitou a těžkými covidovými pneumoniemi a sledovaly denně pacienty, kteří na tom nebyli dobře a umírali. Ta situace je strašně těžká. Asi nejde říct, pro koho byla nejtěžší, ale asi pro ty sestřičky, které nebyly na tuhle skladbu pacientů zvyklé a pečovaly o novorozence nebo o malé děti na dětském oddělení nebo o novorodičky,“ řekla náměstkyně pro nelékařskou péči a vrchní sestra chebské nemocnice Miroslava Korseltová, která také několik služeb jako sestra na covidových odděleních odsloužila.

„Stáli jsme každý den před nejistotou a museli jsme prosadit některé nepopulární věci, které následně ty sestřičky přijaly. A musím říct, že jsme tady neměli žádné bouře, že by se někdo odmítal o ty covidové pacienty starat, a všichni to nesli velmi statečně. Nicméně, jaké to skutečně bylo, může říct jen ten, kdo v tom obleku byl a byl na tom oddělení a viděl, jak to vypadá, a poznal strach. Protože strach měl každý z nich. O sebe, o své blízké, o toho pacienta, kterému v tu chvíli nemohla ta sestřička pomoci, protože to nešlo, protože už mu pomoci nebylo,“ řekla Korseltová.

Podobně i v Nemocnici Mariánské Lázně, která začala sloužit jako centrum pro pacienty s covidem, kteří nepotřebovali intenzivní péči, vlna epidemie zcela změnila způsob práce personálu. Zdravotníci přijali na doléčení za sedm měsíců přes 600 pacientů, období to bylo pro ně velmi náročné.

„Nejhorší byl asi leden a únor, kdy se pacienti přijímali i v noci, nebyl čas si oddychnout. Služby byly postavené tak, že ten odpočinek byl minimální. Většinu času doma strávili spánkem,“ řekla vedoucí lékařka lůžek následné péče Jitka Tomešová. „Zdravotníci se obávali, že to nikdy neskončí, a hlavně to bylo o té psychice, ale samozřejmě i fyzické síly ubývaly,“ uvedla.

V Mariánských Lázních byli covidoví pacienti ukládáni na oddělení následné péče. Zdravotníci se tam nesetkávají s úmrtím pacientů za běžné situace často. Epidemie ale zapříčinila to, že v souvislosti s covidem zemřelo v nemocnici až 17 procent nemocných, což byl podle Tomešové velký nárůst.

„Každý se s tím vyrovnal po svém, každý si prošel svou vlastní krizí, ale kolektiv, který se tam vytvořil a semknul, v tom velmi pomohl. Každý se vyplakal někomu jinému na rameni," řekla Tomešová.

Vyrovnat se s nejtěžším obdobím epidemie pomáhala zdravotníkům v Mariánských Lázních i místní psychiatrička, ke které chodili lékaři a sestry na terapie. Podporou pro zdravotníky byli také hasiči, kteří pomáhali s pacienty a chodem nemocnice, i místní, kteří do nemocnice přinášeli například pečivo.

Naději lékařům i sestrám dodávalo i to, když se zdravotní stav pacienta náhle zlepšil, zejména u starších rizikových ročníků. „Měli jsme tu 91letou paní na začátku října, přišla s covidovým zápalem plic. Vyléčila se a za tři měsíce se vrátila znova s těžkým covidovým zápalem plic a ještě plicní embolií. Myslela jsem si, že už to tělo nemůže zvládnout, ale po 14 dnech nakonec odcházela po svých domů,“ popsala lékařka z Mariánských Lázní.

Právě psychický stav zdravotníků je nyní to, čemu se nemocnice musí i dál věnovat. „Otázka je, že některé věci, které v průběhu pandemie zažili, takové ty nejhorší zážitky, si s sebou nesou. Takže psychika zdravotníků je pro nás jednou z prvořadých záležitostí. Snažíme se najít cesty, jak jim najít podporu psychologickou, aby mohli dál normálně fungovat. Je strašně důležité, co bude následovat. Jestli budou mít prostor si dostatečně odpočinout. Jestli přijde nějaká další pandemie, to samozřejmě nikdo nevíme. Měli by cítit od vedení, že si jich vážíme, že jsme si vědomi všech těch útrap, které museli prožít a že na nich záleží,“ uvedla vrchní sestra chebské nemocnice.