Neděle, 21. ledna 2024, 16:26
Ačkoli je rok 2024, stále lze na české železnici potkat soupravy, kterým by se rodiny s kočárkem měly vyhnout. Jedna nemilá příhoda potkala před lety i Pavla Boucníka, který pořádal s kamarády rodinné výlety. Do vlaku se jim těžko nastupovalo a například o přebalovacím pultu na záchodě nemohla být už vůbec řeč. Na internetu proto hledal stránky, které by se podobným problémům věnovaly. Žádné nenašel, a tak založil vlastní. Kromě tipů pro maminky s kočárky tam dnes najdete hlavně recenze samotných nádraží a rady na co si dát pozor. Někde jsou například velmi úzké eskalátory nebo nepřehledně značená nástupiště.
„Naposledy jsem jel vlakem na školním výletě.“ S touto větou se Pavel Boucník setkává poměrně často. I pro tyto nezkušené cestující zřídil před pěti lety webové stránky Vlakem jednoduše. „Lidé, kteří takto denně necestují, mají problém vyznat se v jízdních řádech, orientovat se na nádražích a někdy nevědí, jak využít možných slev a cenových zvýhodnění,“ říká Boucník úvodem.
Projekt Vlakem jednoduše vznikl, aby pomáhal maminkám s cestováním vlakem s kočárkem. Postupně se rozšířil a dnes je průvodcem zejména po českých nádražích nejen pro ženy, ale pro všechny, kteří mohou mít obavy z cestování vlakem. Bojí se nízkých nástupišť, strmých schodů do vlaků, neví, jak se vůbec vyznat na nádraží a neztratit se.
V Česku je zhruba 2 700 nádraží a zastávek. Na webu jich nadšenci zvládli popsat 350. K tomu si připočtěte ještě 150 typů vozů. Základní tým tvoří tři lidé a programátor. Všemu se věnují ve svém volném čase a zadarmo. „Zaměřujeme se na frekventovanější a komplikovanější místa, která mohou cestující zmást. Samozřejmě bychom měli rádi popsaná všechna místa. Jsme Brňáci a na jižní Moravě nám chybí už jen deset nádraží. V Praze už to taky máme skoro všechno. Chceme být důslední. Samozřejmě to musíme průběžně aktualizovat,“ podotýká Boucník. Velkou pomocí jsou jim pak samotní čtenáři, kteří upozorní na případné změny.
Hlavní důraz klade Boucník na to, aby se lidé dobře zorientovali. Upozorňuje také na případné problémy a potíže, které mohou cestující potkat. „Třeba když máte někde na přestup jen pět minut, tak je dobré předem vědět, kde je konkrétní nástupiště. Na cestách po Valašsku jsem se například setkal s rodinou s dětmi, která nezvládla přestup z vlaku na vlak. Byli úplně zmatení, možná se styděli zeptat. Nakonec museli počkat dvě hodiny, než jim přijel další vlak. Takových případů jsem zažil více,“ říká.
Ve svých recenzích nekomentuje jen značení nástupišť, ale také to, jestli je někdy lepší jet výtahem nebo zvolit eskalátor. Třeba v Olomouci na hlavním nádraží jsou jezdící schody tak úzké, že na nich mají širší kočárky a cyklisté problém, aby se nezasekli. Na webu se dočtete také o záchodcích. Jsou zadarmo? Za turniketem? I to cestující zajímá. „Druhou věcí je bezbariérovost ve smyslu pro kočárky, pro seniory nebo lidi s velkým kufrem či cyklisty. Upozorňujeme, kde si mají dát pozor, kde je nízké nástupiště a jezdí tam vysoké vlaky. Mezi námi není žádný vozíčkář, takže se nedokážeme vcítit do jejich problémů,“ vysvětluje Boucník.
Kdy jsou záchody otevřené? Lze platit hotově i kartou? A je tam i místo pro přebalení miminek? Také na tyto otázky Pavel Boucník na svém webu odpovídá.„Pokud jde o rekonstrukce nebo nové stavby, tak tam jezdíme zhruba měsíc po otevření, když už je všechno dodělané. Teď jsem jel do Plzně na slavnostní otevření zrekonstruované historické budovy a můj první pocit byl, že jsem se asi spletl. Šel jsem kolem stavebních ohrad a všude byli řemeslníci,“ svěřuje se se smíchem Boucník. Už teď si ale všímá velkých změn, které jako cestující a recenzent velmi vítá.
„Ve vstupní dolní hale se mi na první pohled líbí ty pořádné velké cedule, která teď Správa železnic zavádí. Je to jejich nový layout. Myslím si, že je to pěkné a přehledné. V Plzni mě zaujaly také samostatné tabule pro odjezdy a příjezdy regionálních autobusů a MHD. Na jaře se tam vrátíme a pořádně to tam projdeme,“ slibuje Boucník. Rekonstrukce secesní budovy z roku 1907 trvá tři roky a vyšla na více než miliardu. Hotovo ještě úplně není. Stále probíhají dokončovací práce a celá stavba skončí až v závěru března
Když s webovými stránkami začínal, ptali se ho lidé na “banální věci“ jako je otevírání dveří u starších souprav, kde to jde někdy opravdu ztuha. S postupnou modernizací tyto otázky postupně mizí, objevují se ale nové. „Teď tyto dotazy už nemáme. Čtenáře aktuálně nejvíc zajímá, jestli je tam wi-fi a jaký typ zásuvek ve vlaku najdou. Jestli 230V nebo USB a nejlépe obě dvě najednou. Doba se změnila,“ podotýká s úsměvem Pavel Boucník.
A jak taková recenze nádraží či zastávky probíhá? Hlavní je mít u sebe mobil a zápisník. Pak stačí vše systematicky projít, všechno si hned poznamenat a nafotit. „Někam zajet a projít si nádraží není tak časově náročné. Nejvíce času mi zabere třídění fotek a nahrávání na web. Čtenáře čím dál více zajímají služby, což je věc, na kterou se také chceme více zaměřit. Máme to zařazené do sekce Nádražky, ale nejde jen o ty klasické romantizující nádražky, jak známe, ale zahrnujeme tam obecně místa, kde si můžete dát jídlo, kafe a v klidu posedět a počkat na vlak. V Plzni tam třeba budete mít KFC,“ popisuje Boucník.
„Mimochodem máme dobré odezvy i na drobnosti, jako je třeba informace o automatu na kafe v čekárně. Někteří se podle toho orientují a plánují dle toho i výlety. Třeba v zimě ví, že tam mohou v teple počkat a podobně,“ uzavírá tímto detailem Pavel Boucník svoje povídání. Na webu najdete také tipy na neokoukané výlety.
Foto Zuzana Duzbabova
