Dříve si lidé uměli masopust pořádně užít, jaké byly jejich zvyky?

Období masopustu začíná hned po svátku Tří králů a jeho konec připadá na Popeleční středu. Masopustní úterý pak můžeme bez nadsázky označit jako nejbláznivější den v roce. Zvláště na Chodovsku se lidé na tento slavný den připravovali týdny dopředu.

„Stejně jako ke každému významnému dnu v roce, tak i k masopustnímu úterý se vázala řada pověr a tradic. Aby byla dobrá úroda lnu, měl ten den hned ráno hospodář několikrát vyskočit do výšky a hospodyně kvůli tomu samému měla omýt kolovrátek čistou vodou. Nesmělo se také vyšívat, zašívat, nebo plést – jinak by tím hospodyně zašily „Årschala“ (prdelky) drůbeži a ta by celý rok nesnášela vejce,“ popisuje chodovský historik Miloš Bělohlávek.

Velká pozornost se věnovala i úklidu domácnosti. Zatímco hospodyně utírala prach, hospodář svázal tři snopy, které pověsil na štít statku. To mělo stavení uchránit před blesky a požáry.

Největší atrakce? Průvod!

V historických dokumentech napříč republikou můžeme například nalézt seznam masek, které se v průvodu pravidelně objevovaly. Třeba bába s nůší, Žid, nebo ženich s nevěstou. Na Chodovsku se jeden z chlapců zhostil postavy Běžce, kdy měl utíkat před průvodem a ohlašovat jeho příchod.

„V čele samotného průvodu šel Hanswurst – v překladu Klobásový Honza. Měl černou špičatou čepici a v ruce držel rákosku, se kterou naháněl vesničany do průvodu. Poté šel vždy šašek Bojaz, který si vymýšlel básničky a popěvky o obyvatelích obce. Za šaškem šel medvěd – muž obalený ve slámě, kterého vedl na řetězu medvědář s bičem ozdobeným pentlemi. Pak už následovala řada různorodých masek a postav. Turci, lovci, řezníci, kominíci, koně a lékaři. Společně tančili a za velkého povyku obcházeli celé město,“ vyjmenovává historik.

K bujarému veselí patří i tancovačky a těch bylo všude plno. Dovádělo se v hospodách, na návsích či náměstí nebo v samotných domácnostech.

„Den předem bylo tančení vyhrazeno jen sezdaným párům. Ale o masopustním úterý tančili všichni a především mládež,“ podotýká historik.

Celodenní oslavy vrcholily obřadem pochování basy. Ta symbolizovala právě tanec. Na márách ji lidé nesli vesnicí až k rybníku či potoku, kde ji vhodili do vody.

„Na Mariánskolázeňsku se basa symbolicky spálila. Často u toho v některých vesnicích kraje asistoval i muž v masce smrti, který symbolizoval končící zimu. Po pochování basy zahrála muzika poslední slavnostní fanfáru a přesně o půlnoci přišel ponocný, nebo rychtář a ohlásil začátek postní doby,“ dodal Bělohlávek.