Asi dvouhodinová bitva na bělohorské pláni nedaleko od Prahy měla přesně před čtyřmi sty lety poměrně malé ztráty, zato velké následky. Dlouhá léta se tato porážka českých nekatolických stavů od katolických armád vykládala jako symbol následného třistaletého útlaku a germanizace vedené panovnickým rodem Habsburků spojený s rozsáhlými majetkovými přesuny i početnou emigrací protestantů z českých zemí. Podle současných historiků měla klady i doba pobělohorská, která není hodnocena zdaleka tak vyhroceně. Bitvou 8. listopadu 1620 bylo potlačeno stavovské povstání, následovaly postihy účastníků včetně popravy 27 hlavních představitelů vzpoury na Staroměstském náměstí v roce 1621.
Například podle historika Josefa Pekaře byla bitva neštěstím, ať už by v ní zvítězil kdokoli. Odmítal však tezi o pobělohorském temnu. Historik Jan Ziegler míní, že doba pobělohorská rozhodně nebyla dobou temna (jak ji nazýval Alois Jirásek), jeho kolega Jan Rája napsal, že po třicetileté válce přišla „kulturní obroda ve formě baroka, která zacelilas mnohé rány“. K rozmachu došlo ve školství (obnovena byla pražská univerzita) či v kultuře, o čemž svědčí například architektonická díla Jana Blažeje Santiniho, skvosty výtvarného, slovesného či hudebního umění.
Jisté ale bylo také to, že po bitvě, která po stránce náboženské znamenala vítězství katolíků, odešla ze země velká část šlechty a městské inteligence a nekatolická náboženství byla postavena mimo zákon. Ze země byla donucena odejít řada osobností včetně Jana Amose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské. Po bitvě též české království ztratilo v roce 1635 Horní a Dolní Lužici. Navíc před bitvou bylo podle historiků v českých zemích na 150 tisíc zemědělských statků, po konci třicetileté války v roce 1648 jich zbylo asi 50 tisíc. A ve stejném období se počet obyvatel ztenčil z asi tří milionů na 800 tisíc.
V českých zemích převažovala protestantská víra. Václavská koruna sice v roce 1526 připadla Habsburkům, ale mocná česká šlechta či české, německé a maďarské rody si dovedly uchovat stavovskou svobodu. České stavy si v roce 1609 na císaři Rudolfu II. vymohly vydání Majestátu, který jim zaručoval značná ústavněprávní, hospodářská a politická práva a svobody.
Bitvě předcházela v roce 1618 pražská defenestrace, kdy zástupci stavů vyhodili místodržící z okna Pražského hradu. Tím začalo české stavovské povstání, ale také třicet let trvající celoevropský konflikt, v němž se střetly katolické a protestantské země.
Stavové pak odmítli Ferdinanda II. jako českého krále a zvolili si mladého Fridricha Falckého. V povstání slavili zprvu úspěchy stavové, kteří se dostali až k Vídni. Po vítězství císařské armády hraběte Buquoye u Záblatí v roce 1619 se ale stavovské vojsko vrátilo zpět do Čech.
Císařským vojskům přišel na pomoc vojevůdce katolické Ligy generál Tilly s armádou, v bitvě na Bílé hoře měla podle odhadů císařsko-ligistická armáda asi 26 tisíc až 28 tisíc mužů, stavovské vojsko čítalo necelých 21 tisíc mužů.
Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše šarvátkou, k úspěchu katolických sil přispěly i finanční problémy stavovské armády včetně nevyplacení žoldu najatým bojovníkům. Paradoxně v bitvě podlehla progresivnější nizozemské vojenská taktika na straně stavů zastaralejší taktice španělské. Podle historika Dušana Uhlíře v bitvě zvítězila „profesionalita nad dezorganizací a fušérstvím“.
Do prvního útoku přešli katoličtí vojáci poté, co velitel Maxmilián Bavorský se rozhodl zaútočit navzdory nevýhodné pozici. Dostal souhlas od velitele císařských vojsk Buquoye, jenž dlouho váhal a doporučoval spíše předejít bitvě. Po druhém útoku se daly na útěk pěší oddíly Jindřicha Matyáše Thurna, k nimž se pak přidaly další stavovské síly.
Bitva byla vbrzku prakticky rozhodnuta, pouze na pravém křídle stavovské armády zůstávalo několik oddílů, které neprchly. Pozdější legenda líčila hrdinný odpor Moravanů, realita ale byla odlišná. Jednalo se o žoldnéřské pluky najaté moravskými stavy, které neměly kam uniknout. Byly obklíčené u zdi letohrádku Hvězda. Ztráty v celé bitvě nebyly příliš velké - na stavovské straně dostoupily asi 1500 až 1800 padlých, na straně vítězů zahynulo nebo bylo zraněno asi 1000 císařsko-ligistických vojáků.
Český „zimní“ král Fridrich Falcký se na bojiště dostavil až ve chvíli, kdy jeho armáda začala ustupovat, a hned následujícího dne po porážce z Prahy uprchl. Město plně ovládla císařská vojska a povstalci byli krutě potrestáni. V červnu následujícího roku bylo 27 jejich vůdců popraveno na Staroměstském náměstí.
Díky vítězství nad povstaleckými stavy se podle historika Jana Ráji podařilo panovníkovi upevnit svou moc a oslabit stavovské pravomoci. Do země se začali vracet jezuité stojící v čele rekatolizace či katolické reformace. Katolické náboženství se stalo většinou a bitva též znamenala setrvání českých zemí v habsburském soustátí až do roku 1918.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
