„Váš cestovní očkovací průkaz, prosím…“ I tak by se vás mohli ptát na státních hranicích. Očkovací cestovní pasy se staly tématem minulého týdne. Je to další téma, které rozděluje českou společnost přesně na polovinu. Alespoň podle hlasování na Twitteru.

Armáda včetně členů aktivních záloh výrazně pomáhá zvládat současnou situaci s pandemií koronaviru. Vláda se k ní ale přesto obrátila zády, když mj. vyškrtla 10 miliard, které měly být určené na investice. Pokud peníze armáda nedostane, bude se z ní postupně stávat skanzen nebo spíše nejdražší vojenské muzeum na světě.

Znovu se ukázalo, že v krizi se ukáže reálná efektivita fungování systému. A také to, že každý systém je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. V Česku opozice právem ve Sněmovně křičí, že očkování proti covidu nefunguje a je selháním vlády. V Izraeli proočkovali za tři týdny 20 procent populace. Z českého pohledu to zní skoro jako zázrak. Je to jejich zázrak nebo naše selhání?

Lidé milují reality show a neváhají je nejen sledovat, ale také o nich diskutovat na internetu i v životě. Pro mnohé je ale ztráta soukromí, zdá se, cestou k penězům. Má to smysl a neztrácíme tím více, než získáváme?

Dávat lidem, kteří budou očkováni proti koronaviru výhody v podobě možnosti účastnit se kulturních akcí anebo navštěvovat restaurace je možná epidemiologicky lákavé, ale viděno všemi ostatními společenskými měřítky je to špatně.

Uff. Právě jsem skončil. Jsem rok 2020. A že jsem byl rokem. Myslím, že jste si vy Češi, ale i celý svět oddechli. Všichni na mě budou vzpomínat. Byl jsem špatným rokem. Omlouvám se. Možná jsem byl nejhorším rokem vašeho života. Loni v lednu to tak vůbec nevypadalo. Všichni jste si mysleli, že budu po předchůdci roku 2019 ještě lepší. Plánovali jste, měli jste předsevzetí.

Nejen na českém internetu přibývá zpravodajských portálů, které nabízejí pouze zpoplatněný obsah nebo různé formy prémiového obsahu. Zkuste si tipnout, jak velké procento čtenářů má zájem o placení za zprávy na internetu. Každý třetí? Nebo každý desátý? Jste na omylu. Podle poslední analýzy Reuters Institute Oxfordské univerzity je to zhruba sedm procent čtenářů.

Uvolňování protiepidemických opatření vzbuzuje emoce. Zatímco ti, kterých se osobně dotýkají volají po jejich brzkém konci, mnoho lidí se bojí a odborníků poukazuje na rizika. Vláda ale rozvolňovat musí, a to i kdyby nechtěla.

Bez ohledu na to, zda zelené politice fandíte, nebo nikoliv, tomuto trendu v příštích dekádách neuniknete. Představitelé Evropské unie dali již přijatými i připravovanými směrnicemi jasně najevo, že udržitelný růst provázený masivními investicemi do čistších zdrojů výroby energie, uhlíkové neutrality nebo zefektivnění práce s odpadem budou výzvami všech členských zemí. Významné změny čekají především odpadové hospodářství. Závazné cíle již mají své časové rámce, tudíž je nutné k těmto cílům budovat cestu efektivními investicemi.

Pandemie COVID-19 vyvolala v řadě zemí vlnu restriktivních opatření, která více či méně připoutala většinu obyvatel v jejich domácnostech. Činnosti, které jsme byli zvyklí dělat ve „fyzickém světě“ cestou do práce, na pracovišti, o pauze na oběd, ve škole, v obchoďáku nebo v kavárně se v bezprecedentní míře přesouvají do světa nul a jedniček. Lidé sedí doma a televize, počítač či chytrý telefon v plné míře suplují komunikační, pracovní i volnočasové jednání. Nic překvapivého. Mnohem zajímavější je ale otázka, jestli se jedná o krátkodobou záležitost, nebo trvalý socioekonomický posun? Vsaďte si, že to druhé. Ze tří důvodů.