Pomocné tlapky vychovávají asistenční psy už 20 let, každý je vycvičen na míru
Nezisková organizace dokázala za uplynulé dvě dekády předat 244 psů, většina z nich byla asistenčních. Zvířata dokážou být nejen šikovnými společníky, ale pomáhají například dětem s autismem i epileptikům. V neposlední řadě jsou nepostradatelnými parťáky a svým handicapovaným majitelům dodávají i potřebné sebevědomí.
Pejska od tlapek dostávají klienti zcela zdarma. Obecně prospěšné společnosti nepřispívá stát ani pojišťovna, a tak jsou odkázáni na sponzory. Více se o Pomocných tlapkách můžete dočíst na jejich webu pomocnetlapky.cz
Činnost Pomocných tlapek se dá rozdělit do několika oborů. V minulých letech vychovali 125 asistenčních psů, 96 zdatných společníků, 14 vodících psů a devět rezidenčních canisterapeutických psů. To je celková bilance organizace ze Starého Plzence, která byla vůbec první, jenž se začala věnovat problematice výcviku psů pro lidi s handicapem.
„Naší specializací je výcvik psů pro děti postižené s autismem nebo ADHD, kde máme velmi dobré výsledky. Cvičíme také psy pro epileptiky, kteří zvládnou přivolání pomoci a ‚ošetření‘ pacienta po záchvatu. Například otočení klienta do stabilizované polohy, podání krabičky s léky, či ručníku,“ říká Hana Pirnerová, ředitelka neziskové organizace Pomocné tlapky.
Druhým dechem dodává, že každý pes je zkrátka originálem, stejně tak jako klienti. Jednou z nich je i Jarka Machová, která pro sebe sháněla asistenčního psa. „Šťastná náhoda mi přivedla do života Pomocné tlapky. Za dvacet letech už mám od nich třetího psa,“ pochvaluje si Machová.
Se svalovým onemocněním se potýká i Lenka. Svoji fenku Páju popisuje jako kamarádku a parťačku, díky které není nikdy sama.
„Musela jsem nastoupit do invalidního důchodu, chodila jsem o berlích a styděla jsem se. Teď vím, že lidi už nekoukají na mě a na mou chůzi, ale koukají na toho krásného pejska, který chodí se mnou a pomáhá mi. Jsou to maličkosti, které si jako zdravý člověk neuvědomíte, ale pro mě jsou v tu chvíli strašně důležité,“ popisuje Lenka.
Asistenční fenka Pája
Ta ztrácí cit v rukou a často něco upustí. Fenka ji zvládne vše podat a panička se na ní může ve všem vždy spolehnout. „Nehrozí, že bych upadla, nemusím nikomu říkat, aby mi pomohl. To je pro mě asi taková ta nejdůležitější psychická podpora od ní. Od podání žádosti jsem čekala 20 měsíců, bylo to nekonečné čekání, ale stálo za to," povrzuje.
Vše začíná u štěněte
Nejvhodnější pro výcvik jsou štěňata labradorského retrívra. Ihned poté, co jsou připravena k odchodu od matky, putují k dobrovolníkům, kde stráví zhruba rok. Zde se pes naučí základní povely a hygienu.
„Je třeba mít pořád na mysli účel a to poslání. Každý měsíc podáváme zprávu, kde píšeme, jaké pes dělá pokroky. Máme pravidelné srazy s trenéry, chodíme do obchodů a nákupních center i na akce, kde je hodně lidí nebo do zdravotních zařízení. Cílem je přivést pejska do co nejvíce situací, aby se v nich uměl chovat,“ popisuje průběh výcviku dobrovolnice Jana Endrštová.
Když pes dospěje, přechází do rukou cvičitele. Ten zajistí všechna potřebná veterinární vyšetření a zjišťuje povahu mladého psa. Pak se hned začne s denní přípravou a prvně se pes setká i s budoucím páníčkem.
Přibližně po sedmi až devíti měsících už pes zvládá vše potřebné. V tu chvíli se cvičitel zaměřuje na speciální výcvik, na pohyb v rušném prostředí a zaučit se musí i klient, který si zvyká na péči o svého chlupatého asistenta.
„Klient na závěr skládá zkoušku. To znamená, že musí prokázat, že se dokáže se psem bezpečně pohybovat na veřejnosti. Chceme vždy vědět, jak ten tým pracuje a zda je vše v pořádku. Jednou za rok a půl až dva roky dochází k přezkoušení,“ dodává Pirnerová
