Alice a Anbu, indicko-český pár, který se poznal v Indii, kde také původně chtěli žít. Dál od lidí na vlastní malé ekofarmě. Osud tomu chtěl ale jinak, a tak se ocitli v Praze. Narodila se jim první dcera a čirou náhodou jeli na výlet do bývalé obce Hirschenstand, kterou asi znáte pod názvem Jelení. Místo je natolik učarovalo, že se rozhodli zůstat. Spolu se svými dvěma dcerami jsou jedinými stálými obyvateli této malé vísky. Nyní tu chovají koně, alpaky a vítají turisty, kteří se nebojí dobrodružství.
Když přijedete do Jelení, potkáte tu vlastně jen čtyři domy. Ten největší kdysi sloužil i jako sídlo pohraniční stráže. Nyní ho postupně opravují noví majitelé. Alice, Anbu a jejich dvě dcerky Amálka a Žofie jsou od roku 2015 nyní jedinými stálými obyvateli této obce.
„My dva jsme se poznali v jižní Indii, chtěli jsme tam původně zůstat, žít někde v přírodě. Nakonec jsme se ocitli kvůli mému těhotenství v Praze. Život v přírodě nás stále lákal, jen jsme nevěděli kdy a kde. Když jsme náhodou na výletě procházeli Jelením, místo nás chytlo za srdce. Kromě krásné přírody je tu i nějaká zvláštní energie, která se těžko popisuje, ale “něco” tu je, sami se snažíme přijít na to co,“ vysvětluje Alice Janstová.
Alice, Anbu a jejich dcery Žofie a Amálka
Jelení se nachází necelých 10 kilometrů severně od Nejdku v blízkosti česko-německé hranice. Obec založili v 15. století horníci ze Schneeberku. Místo bylo proslulé zejména těžbou cínu. Časem ale bylo výhodnější kupovat z dovozu levnější materiály a těžba zde od 18. století postupně upadala. V dobách největšího rozmachu zde bydlelo 800 obyvatel. V místo duchů se Jelení proměnilo po druhé světové válce, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva. V 50. letech 20. století dokonce někdo podpálil i kostel, který museli následně dělníci zbourat. Jedno z mála schovaných stavení je budova, které říkali místní Villa. Dnes zde funguje penzion Mezi Jeleny.
„O historii se velmi zajímáme. Dostali jsme knihu sepsaných pamětí původních německých starousedlíků, rádi si v ní čteme. Také nás navštívilo několik pánů, kteří zde byli v mládí na vojně. Tedy v době, kdy v našem domě byla pohraniční stráž. Také jsme v kontaktu s rodinou, co tu dělala správce, když byl objekt rekreačním střediskem ministerstva zahraničních věcí,“ popisuje Alice.
V zimě tu bývají dva metry sněhu, dodávka elektřiny občas vypadne a s telefonním signálem to také není žádná sláva. Život na jednom z nejchladnějších míst Karlovarského kraje je ale naučil řešit podstatné věci a jak sami říkají: "Není čas řešit blbosti."
„Rádi překonáváme těžké podmínky, baví nás to. Užíváme si každé maličkosti. Jako je voňavý lesní vzduch, blízkost našich zvířat, zurčící potok, chutné indické jídlo. Každý rok přijde sněhová vánice, někde v lese spadne strom na vedení a jsme bez elektřiny. Jelikož u nás není signál, tak ve vánici běhám na běžkách po okolních kopcích, lovím signál na mobilu a snažím se nahlásit výpadek proudu. Nikdo jiný tu trvale nebydlí, proto je nahlášení na nás. Když se konečně spojím, všichni operátoři hovoří, nebo mi to zase vypadne, operátorka mě přes vítr neslyší a podobně. Ale já si v tu chvíli vždy přijdu tak nějak šťastná a směju se tomu. Vlastně o nic nejde! Máme krásný a pohodový život,“ libuje si Alice.
Dům, kde není žijí, byl bezmála 20 let prázdný. Posledních sedm let se jej snaží dát pomalu dohromady. Také zde poskytují i turistické ubytování. Plánů mají stále na rozdávání, problém jsou ale finance. Musí proto volit řešení, která tolik nezasáhnou rodinnou pokladnu.
Dům byl po druhé světové válce využíván vojáky, později zde bylo rekreační středisko Ministerstva zahraničních věcí
„Na druhou stranu, náš omezený rozpočet nás nutí k šetrným řešením pro naší celou planetu, a to je dobře. Nevyhazujeme a nepředěláváme věci, které fungují. Necháváme si je, jen je lehce upravujeme, třeba trošku uměleckým způsobem. Kupříkladu neotlučeme kompletně dlaždičky v kuchyni, ale ty staré tam necháme. A tam, kde dlaždičky chybí nebo popraskaly vytvoříme barevnou mozaiku z úlomků,“ uvádí jeden z příkladů.
Jestli je tu něco zcela pohltilo, pak je to práce se zvířaty. V současné době zde chovají koně, alpaky a kolem pobíhají i slepice. Do budoucna by rádi vybudovali stodolu, aby koním poskytli pořádné zázemí. Využít chtějí použité kontejnery, které obloží dřevem a doplní klasickou střechou. Nyní ale nemají peníze z ubytování, na druhou stranu nemají ani tak vysoké náklady. Lockdown je navíc trochu popostrčil v jejich dalším snu, tím bylo vyrábět vlastní čaj.
„Jsme v takovém stavu hibernace. Začali jsme už na jaře dělat procházky s koňmi a alpakami pro lidi zvenčí, co přijeli jen na otočku na procházku. Léto a září proběhlo naštěstí, co se týče hostů, v normálu. Na podzim nám došlo, že se k tomu musíme postavit aktivně, tak jsme začali vyrábět vlastní indický masala čaj. Nyní ho máme v několika bezobalových prodejnách a ve zdravých výživách po ČR. Za tuto aktivitu vděčíme lockdownu, který nás donutil uskutečnit jeden z našich starších nápadů,“ konstatuje Alice.
Kdo zavítá do této netypické horské chaty, nemůže čekat kdovíjaký luxus. O tom ostatně píšou i majitelé Mezi Jeleny na svém webu. Cílem zkrátka je, aby sem zavítali lidé, kteří chtějí zažít souznění s přírodou a odhodit ruch města za hlavu.
„V rámci pobytu bereme naše hosty na procházku s koňmi a alpakami. Děti mohou jet na koních, někdo vede naše lamy na vodítku. Také s našimi hosty rádi společně vaříme indické jídlo. Hodně z našich hostů se stalo našimi přáteli,“ dodává závěrem Alice.Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
