Češi mají vedle „švejkovství“ i jiné vlastnosti, pojďme je nyní použít

Tak nějak jsem si zvykl na fakt, že pokud někdo například řekne, že se v obci jezdí padesátikilometrovou rychlostí, první otázka z davu zní: „ A co když pojedu 51?“ Jasně. Napoprvé možná vtipné, napodruhé méně a tak dále. Takovýchto rádoby vtipných otázek ale bylo za uplynulé roky vysloveno nespočet a stále častěji se přesvědčuji o tom, že jejich autorům nejde o humor nebo nadsázku. Jejich autorům jde většinou dokázat, že nic není dokonalé a většina věcí se dá za určitých okolností obejít, očůrat nebo nedodržovat. A začíná to onou rychlostí v obci a pokračuje cestováním na hory v rámci home office s celou rodinou, vytahováním lyžařů rolbou při zákazu provozu vleků, nenošením pořádně nasazené roušky, pořádáním kamarádských večírků a mejdanů v nouzovém stavu a v neposlední řadě projížděním do okresu Sokolov a Cheb. Když jsem viděl záběry s palubních kamer a četl komentáře, jak je jednoduché do uzavřených okresů, ve kterých je obrovské množství nemocných lidí covid-19 a přeplněné nemocnice projet, nevěřil jsem vlastním očím. Pokud si nyní myslíte, že tady snad chci poukazovat na to, že policisté neberou hlídkovou činnosti dostatečně důsledně, tak jste na omylu. Mě naopak zaujaly ty zlehčující komentáře sdělující, jaká je to obrovská legrace udělat si výlet do Sokolova a Chebu. Že se není třeba ničeho bát a že by to vlastně tak trochu mohl být další národní sport zvaný: projedu – neprojedu. 

A právě tohle vše je náš český problém. Když policisté a hejtmani říkají, bude se jednat o namátkové kontroly a bude se lidem věřit, hned je tento přístup zneužit a ukazován, jak něco nefunguje. Kdyby se ale policisté chopili svého úkolu s plnou vervou, byl by od rána plný internet kritiky, jak jsou všude kolony, jaká je to buzerace, co si to ta vláda dovoluje, jak to hejtman ani policie nezvládá a tak podobně. Často si při takovýchto věcech vzpomenu na cvičení americké armády, kde nám byl představován bojový vrtulník, tuším, že Apache. Mohli jsme si ho vyfotit, ale jen z určité vzdálenosti, řekněme deseti metrů. Těch deset metrů bylo označeno bílou čarou, u které stáli dva po zuby ozbrojení američtí vojáci. A průvodce nám tehdy řekl: „Tu čáru nikdo z vás nesmí překročit. Pokud ji překročíte, mohou vás zastřelit.“ A pokud si myslíte, že někdo z nás ukázal americkým vojákům český žertík, nebo je snad chtěl seznámit s vlastností legendárního vojáka Švejka, jste na omylu podruhé. Nejen, že tu čáru nikdo nepřekročil, on se k ní nikdo pořádně raději ani nepřiblížil, protože ti hoši v těch uniformách a s těmi samopaly a další výstrojí a výzbrojí vypadali tak nekompromisně, že bylo dobré věřit slovům průvodce. A tato vzpomínka má dva rozměry. Ten první spočívá v tom, že se něco řeklo, nařídilo, bez jakékoliv diskuse bylo přijato a hlavně bylo dodrženo.  A druhý rozměr se týká průvodce. Ten byl dobře informovaný, důvěryhodný, mluvil jasně a hlavně dostatečně zřetelně. Ale zpět do současnosti.

Asi se shodneme, že slovům našich pandemických průvodců lze věřit jen někdy a občas. A shodneme se zajisté i na tom, že náš hlavní průvodce ani zdravotní průvodce nemá ani potřebnou autoritu, ani důvěryhodnost, ani jasnou a zřetelnou mluvu a už vůbec ne ten nekompromisně vypadající tým. Jenže my Češi máme vedle „švejkovství“ ještě jiné vlastnosti, na které můžeme být právem hrdí.  Určitě je to takzvaný selský rozum a umění se semknout. A právě tyhle dvě vlastnosti nyní potřebujeme nejvíc. Potřebujeme přestat remcat, kritizovat a švejkovat, ale selským rozumem přijmout vážnost situace a semknout se. Věřit v naši společnou sílu, v dobrý konec a třeba i v to, že zase jednou bude čas a nálada něco zlehčit, obejít a očůrat. Teď ale ta doba není, teď je alespoň v Karlovarském kraji situace opravdu vážná a po neschválení prodloužení nouzového stavu natolik složitá, že je třeba přijmout konec srandy a říci: „Jdeme něco dělat“. Nemusí toho být zas tak mnoho. Stačí dodržet základní požadovaná opatření, hygienická pravidla a věřit, že bude líp.  

Ono nám Čechům totiž ani nic jiného nezbývá. Politická reprezentace naprosto selhala a bohužel selhala i poslanecká sněmovna. A v té selhala na plné čáře hlavně opozice, která dokázala, že občan je až na posledním místě.  Sice na jednu stranu chápu všechny argumenty, o které svůj nesouhlas opozičníci opírají, ale na druhou stranu nechápu, že nedomysleli, co může nastat. Pochopil bych, kdyby se například odhlasoval nouzový stav na dalších čtrnáct dní, během kterých otěže problému zvaného pandemie postupně přeberou hejtmani, hygienici a ministerstvo zdravotnictví. A tady ještě jednou opakuji slovo postupně, což znamená, že se jednotlivá opatření rozdělí na ta potřebná a nepotřebná. Potřebná budou platit i nadále a nepotřebná s koncem nouzového stavu zmizí. Ta potřebná, budou postupně vyhlašovat hejtmani, hygienici a ministr zdravotnictví tak, aby došlo k jejich zdublování s nouzovým stavem.  Zároveň takto vyhlášená opatření budou zkoumat právníci, jestli mají potřebnou oporu v zákoně nebo ne a jednoho dne se plynule přejde z nouzového stavu do stavu nebezpečí, nebo nějakého jiného stavu, který v sobě zahrne nutná opatření a ostatní uvolní. Podle mě jednoduché, logické a přehledné.