Volby ovlivnila jednostrannost médií. S iniciativou Nespokojení chci spojit levici, říká Jiří Paroubek

Co vám aktuálně zabírá nejvíce času?
Jednak mám firmu, stále musím vydělávat peníze, abych se uživil, i když mám slušný důchod. Mám také řadu zájmů. Cestoval jsem, mám dvě zahrady a sleduji sport. Hodně se věnuji cvičení, denně minimálně hodinu, o víkendu více. Mám nově psa, modrého gaskoňského baseta. O péči o něj se dělíme s dcerou. Hodně také čtu a snažím se udržovat tři jazyky. Také prakticky denně publikuji. Z politické mapy jsem nezmizel názorově, ale nejsem teď prostě moc vyhledávaný.

Co vás přimělo k tomu, že se chcete opět politicky angažovat?
Vyplývá to ze situace, která je na levici. Levice je roztříštěná a oslabená. Obě hlavní levicové strany, sociální demokraté a komunisté, jsou v situaci, že nejsou schopny se dostat do poslanecké sněmovny. Naše iniciativa přichází s tím, že bychom měli postupovat společně. A to nejen tyto dvě strany, ale také další menší levicové strany, jako třeba Suverenita, Domov nebo Národní socialisté.

Co by mělo být výsledkem takové spolupráce?
Výsledkem by mělo být podání společné kandidátky už ve volbách do Evropského parlamentu a pak ve volbách do poslanecké sněmovny.

Mluvíte o sociální demokracii, jak vlastně nahlížíte na aktuální stav strany, kde jste byl předsedou?
Určitě to není situace, která by mi dělala radost. Přiznám se, že jsem nečekal dobrý vývoj, někdy od toho roku 2011, kdy jsem odešel. Opravdu jsem ale nečekal, že se z té strany stane hvězdná pěchota. Čekal jsem určité oslabení, tohle ale ne. Upřímně mi to vadí a chtěl bych pomoci tyhle věci změnit.

Co přivedlo sociální demokracii do situace, ve které se nachází?
Víte, to je celá řada faktorů. Například personální oslabení strany. Nebyl to jen můj odchod, ale také třeba i odchod Miloše Zemana. Poté se stalo také několik věcí, které snížily důvěryhodnost strany. Sama důvěryhodnost se v jeden moment začala blížit nule, když strana přestala plnit své volební sliby. Třetím faktorem byla skutečnost, že dělala velké politické chyby. Za takovou chybu považuji třeba předvolební podpis memoranda o těžbě lithia v roce 2017. Toho samozřejmě političtí soupeři využili a zneužili. Kdybych byl v čele té strany, nikdy bych to nedopustil. Takový krok byl 14 dní před volbami špatný, a je jasné, že něco takového strana musí v médiích prohrát.

Nemůžu si odpustit také ještě jednu věc. Přesně znám jména lidí, kteří straně kmotrují v jednotlivých krajích. S těmito lidmi nechci v žádném případě spolupracovat. Tahle skupina lidí přivedla stranu do situace, ve které je. Do situace, kdy je strana na dvou nebo třech procentech.

Je šance na opětovný návrat ČSSD zpět nad pět procent?
Obávám se, že v současném složení a struktuře strany, kdy je tam hodně lidí, kteří prakticky mají syndrom knokautovaného boxera[1] , šance není. Knokautovaný boxer je ten, který schytává rány a stává se z něho boxovací pytel. Je tam ale také řada rozumných, slušných a použitelných lidí, ale vím také o lidech, které bych do společného projektu nechtěl. Proto si myslím, že by strany měly zůstávat pohromadě, neměly by vytvářet novou stranu, ale měly by vytvořit společnou iniciativu. Proto tu vznikl projekt Nespokojení.

Kdo se vám do iniciativy Nespokojení hlásí?
Jsou to třeba lidé, kteří byli v Demokratické straně zelených, v sociální demokracii a jiných formacích. Mají chuť se zapojovat. Mohlo by tady vzniknout levicové hnutí, které by pak podalo kandidátku, na které by přišli reprezentanti všech levicových stran. To je cesta, jak se sociální demokracie i komunisté mohou vrátit do poslanecké sněmovny.

Zkuste shrnout některá jména, se kterými počítáte pro další spolupráci.
Určitě bude viditelný Michal Hašek. Viditelná bude také Jana Volfová, která byla bojovnice Miloše Zemana proti mé osobě. Myslím si ale, že je potřeba za věcmi udělat tlustou čáru. Je tam také Milan Urban. Jsou tam také představitelé menších politických stran. Příjemným překvapením je také předseda Národních socialistů Michal Klusáček. Je to mladý člověk s velmi progresivními názory.

S Michalem Haškem spolupracuje exhejtman Běhounek a exhejtmanka Stráská. Jsou to lidé, kteří by mohli vytvořit kandidátky v krajských volbách. Jsou to důvěryhodní lidé, za kterými je vidět odvedená práce. Pozitivně naladěna k tomu projektu je také paní Konečná. Mezi ustavujícími členy našeho spolku je právě několik komunistů. Jsou to vesměs mladí lidé. Třeba na kandidátce do Evropského parlamentu si právě paní Konečnou dokáži představit. Nebo také typově lidi, jako pan Stropnický nebo Michal Hašek.

Mám také zájem aktivizovat úspěšné komunální politiky z dalších stran. Třeba v Ústeckém kraji jsme navázali spolupráci s hnutím Sportovci. Tohle hnutí má 70 zastupitelů v kraji, což není málo. Zcela nepochybně pro některé z nich může být ta levostředová orientace něco, kde by se chtěli uplatnit. Musíme se každému kraji věnovat individuálně.

Vypichujete jména, která mají poměrně dlouhou politickou historii. Na druhou stranu jste 28. října loňského roku vystoupil na demonstraci dezinformátora Ladislava Vrabela. Na jednom pódiu jste stál společně s člověkem, který dluží několik milionů věřitelům a nyní mu hrozí u městského soudu v Praze trest za šíření poplašné zprávy, kdy ve videu prohlásil, že „naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček.“ Nesnižuje vám důvěryhodnost vystupování po boku podobných lidí?
Dnešní vláda důvěryhodná je? Tuhle otázku si pokládám já. Česká televize se mě ptala, jak se cítím mezi dezinformátory na tom pódiu. Odpověděl jsem jim, že dezinformátory jsou oni. Česká televize mi řadu let, jako bývalému premiérovi, nedává prostor ve svých pořadech. Oni svým způsobem provádí cenzuru. Jak je mám označovat?

A pana Vrabela za dezinformátora nepovažujete? Například zmíněné tvrzení, které pronesl ve videu, bezpochyby vyvrátit můžeme a je to dezinformace.
Nesleduji, co dává na sociální sítě. Pokud něco takového říká, je to nesmysl. Pokud ale měl na mysli, že nové stíhačky, které si chce vláda bez výběrového řízení koupit za 120 miliard korun, tak jsou stíhačkami, které jsou schopné nosit rakety s jadernými náložemi, tak má pravdu. Není to žádná obranná zbraň, ale útočná zbraň. Pokud chtěl říct tohle, tak měl pravdu a není to dezinformace.

Svou větu ale formuloval jinak.
Jeho video jsem neviděl.

Na úterý jste svolal demonstraci na Malostranské náměstí v Praze. Jaké bylo poslání?
Posláním bylo ukázat, že levice dokáže spojit své síly. Je to první akce, proto jsem neměl další větší očekávání. Situace se od doby, kdy jsem byl v politice, výrazně změnila. Jsou tu mainstreamová média, která mi nedávají příliš prostoru, až na malé výjimky. Za výjimky považuji třeba CNN Prima News. Naopak všechna veřejnoprávní média mě ignorují.

Opět zmiňujete veřejnoprávní média. Jaká je jejich pozice v tuzemsku a jsou podle vás potřeba?
Myslím si, že potřeba jsou, ale aktuální pojetí není ideální. Dokáži si představit objektivní pojetí, jako má třeba BBC. Česká televize není objektivní. Nejde jen o mou osobu, ale o lidi s podobnými názory, kteří se tam prostě nedostanou. Neustále se tam melou stejní lidé. Pan Kroupa, paní Procházková a další zvláštní existence. Názorově jednostranní lidi.

Máme za sebou prezidentskou volbu a poměrně vyhrocenou kampaň. Několik mítinků Andreje Babiše doprovázel protest jeho odpůrců. Sám jste něco podobného zažíval v roce 2009. Vidíte v něčem paralelu?
V tom roce 2009 mi zas o tolik nešlo. Byly to volby do Evropského parlamentu. Na našich mítincích se tehdy útočilo především vajíčky. Tehdy se v některých novinách objevovalo, kde máme mítinky a kde jsou nejbližší prodejny. Bylo to velmi nepříjemné. Byli tu novináři, jako třeba člověk, který je ověnčený mnoha novinářskými cenami, zřejmě za jednostrannost, pan Mitrofanov, který říkal, že hod vajíčkem je vyjádření svobody názoru. Na vajíčka při těchto volbách nedošlo. Nebyla ale nouze o guerillové útoky, které podle mých informací vedlo Milion chvilek po celé republice. Andrej Babiš proto přistoupil ke zrušení některých mítinků. To byl jeden faktor. Druhý faktor byla jednostrannost médií a především naprostá jednostrannost veřejnoprávní televize. Byla k vidění také vystoupení některých vysokých ústavních činitelů, třeba předsedy Ústavního soudu, který nemá co kecat do politiky. Ten zcela jednoznačně řekl, koho podporuje. Pak vyjadřoval potěšení nad výsledkem. Byla tam celá řada nestandardních věcí, které se v demokratických zemích západoevropského typu neprojevují. Tady se projevují tendence, které patří možná někam daleko na východ, možná na Ukrajinu nebo do Ruska. Byly to velmi zvláštní jevy.

Na střední školy nastoupili agitátoři z Člověka v tísni, kteří mladým lidem ukazovali správnou cestu, aby věděli, koho mají volit. Stejně tak někteří novináři, třeba Jindřich Šídlo. Ten se také angažoval tím, že chodil na školy. Druhá strana takovou šanci nedostala. Za sebe ale říkám, že agitátoři ve školách těsně před volbami, to tu ještě nebylo. Mladí lidé jsou zranitelní a lépe ovlivnitelní. Z mého hlediska to regulérní politický boj nebyl.