V únoru 1920 přijalo národní shromáždění takzvaný jazykový zákon. Ten označil „jazyk československý“ za oficiální jazyk. Vydáním jazykového nařízení k tomuto zákonu pak byl 3. února 1926 prohlášen československý jazyk za jazyk státní.
Ideologie československého jazyka vycházela z koncepce čechoslovakismu, která vznikla v 19. století. Jednalo se o jeden ze základů snah o národní osvobození Čechů a Slováků a stavěla na představě o tom, že existuje československý národ a československý jazyk. Důvodem jejího vzniku byla především obrana před nacionálními sjednocovacími snahami v Německu a Itálii i maďarským nacionalismem.
Podle jazykového zákona byly například „samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati“.
„Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku“, stálo také v zákoně.
Podobně myslel tento jazykový zákon i na měnšiny, kdy jejich příslušníci v oblastech, ve kterých tvořili podle scítání lidu více než 20 procent obyvatel, mohli používat ve styku s úřady jazyk své menšiny a úřady jim byly povinny vyhovět.
Jazykové nařízení také podrobněji upravovalo používání státního oficiálního jazyka. Stanovilo například přesná pravidla styku a jednání veřejnosti se soudy, úřady, ústavy, podniky a orgány republiky z hlediska jazykové stránky. Jedna část nařízení upravovala rovněž dohled nad dodržovním jazykových předpisů a pravidel. Rovněž upravoval také způsob, jakým může být znalost státního jazyka prokázána.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.