Podpora Ukrajiny je investice do bezpečnosti Česka i Evropy, říká Anna Abramchuk

Na sociálních sítích pod článkem o vaší reakci na novoroční projev Tomia Okamury se často objevovala otázka, kdo jste. Mohla byste se na úvod v krátkosti představit a říct, čemu se věnujete?
Nevím, jestli to bude v krátkosti, zastávám více pozic. V první řadě jsem Ukrajinská občanka, která kvůli ruské agresi musela opustit svůj domov, jsem válečná uprchlice. Věnuji se pomoci spoluobčanům a působím v několika organizacích. První z nich je Ukrajinská rada Kraje Vysočina, což je spolek sídlící v Jihlavě, zaměřujeme se na podporu Ukrajinců v Česku i na Ukrajině. Dále jsem spoluzakladatelkou a zástupkyní ředitele mládežnické organizace Asociace Most UA-CZ, to je celostátní organizace, která se snaží propojovat ukrajinskou a českou mládež. Zároveň jsem studentka prvního ročníku oboru žurnalistika na kyjevské univerzitě, jsem také tlumočnice a zástupce mládeže v Centru na podporu integrace cizinců. Kromě toho se věnuji i celé řadě dalších aktivit.

Můžete říct, proč jste se rozhodla pro studium vysoké školy na Ukrajině, když nyní žijete v Jihlavě?
Já jsem studovala také v Česku, dokončila jsem devátou třídu základní školy a pak i první ročník střední školy. Ale studium v českém jazyce je mnohem složitější a také delší, systém vzdělávání na Ukrajině máme odlišný. Já se po válce chci vrátit, ale co jsem zjišťovala, tady nebude problém uznat diplom, který případně získám.

Anna Abramchuk

Válečná uprchlice

Dnes devatenáctiletá dívka se i s rodinou na Vysočinu dostala po vypuknutí válečného konfliktu v roce 2022. Ve Velkém Beranově jim jedna rodina poskytla ubytování a velkou podporu. Anna tam dokončila základní školu, po prvním ročníku na střední škole ale své studium ukončila. Nyní s matkou a sestrami bydlí v Jihlavě a studuje žurnalistiku na kyjevské univerzitě. Vedle toho má řadu dalších aktivit. Na zájmy moc času nemá, ráda však čte a zajímá se o politiku. Na první místo mezi své volnočasové koníčky řadí dobrovolnictví.

Do Česka jste se dostala krátce poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, jak vzpomínáte na odjezd z domova?
Vzpomínat na odjezd je pro mě těžké, je s tím spojený začátek války a spousta negativních emocí - strach, panika, nejistota. My jsme z kyjevské oblasti, pocházím z města Brovary, a když všichni 24. února 2022 odjížděli z Kyjeva, my jsme jeli opačným směrem, protože tam máme babičku a dědečka. Ale už večer jsme se rozhodli, že je to nebezpečné a odjedeme na západní Ukrajinu. Za týden to nebylo bezpečné ani tam a rozhodli jsme se, že odjedeme ještě dál. Zvolili jsme Českou republiku, ale ještě na hranicích jsme vůbec nevěděli, kde budeme, jestli Praha, Brno, Jihlava, ale našla se česká rodina z Velkého Beranova, která nás přijala. Jsou skvělí.

A jaké byly první dny na Vysočině?
Pamatuji si, jak jsem vstoupila poprvé do pokoje, kde jsme pak bydleli, byla tam spousta potravin, sladkosti, připravili nám snídani, a nám se trošku ulevilo, protože jsme cítili podporu. První dny jsme strávili u televize, sledovali jsme zprávy, jak se to bude vyvíjet. Hledali jsme řešení naší situace, jestli půjdeme do školy, matka hledala práci, první dny byly zmatečné.

Televizi jste sledovali sami, nebo s rodinou, která vás ubytovala?
Sami, ale mluvili jsme o tom i s rodinou, která nás ubytovala. Chodili za námi skoro každý den, nosili nám jídlo, pomohli nám zařídit potřebné dokumenty, ukázali nám Velký Beranov, seznámili nás s ředitelkou školy, kde byl naprosto skvělý učitelský tým, se vším nám pomáhali.

Jak velký problém byla jazyková bariéra? Začala jste chodit do školy až v době, kdy jste se uměla domluvit v češtině?
Mně se líbí, jak všichni říkáte, jak velký problém byl ta jazyková bariéra (úsměv). I když se to takhle nezdá, pořád v něčem je, jenom se projevuje v menší míře. Přiznám se, že když musím mluvit česky před lidmi nebo s někým, koho neznám, pořád jsem trošku nervózní, protože chápu, že mám přízvuk, nemám dostatečnou slovní zásobu, abych přesně vyjádřila, co bych chtěla, plete se mi skloňování, čeština je strašně náročný jazyk a vy máte štěstí, že je to váš rodný jazyk (smích).

Podle mě mluvíte česky velmi dobře.
Děkuji. Jsem tady už skoro čtyři roky, zdá se mi, že češtinu zvládám, ale před pár dny jsme měli posezení u českých přátel a já místo sýrový řekla syrový. Byla to jen čárka, kterou člověk třeba ani nevnímá, a to slovo pak má úplně jiný význam.

Odbočili jsme ale od té otázky, jak jste na tom byla s češtinou při začátku školní docházky ve Velkém Beranově.
Ano, do školy jsem začala chodit týden nebo dva po příjezdu, uměla jsem říct asi tři věty – že jsem Anička, pozdravit a znala jsem ovoce. Nic moc (rozpačitý úsměv).

Se spolužáky jste tak na začátku asi moc nemluvila, bylo to tak?
Nejprve jsme zkoušeli mluvit anglicky, ale to jsem neuměla ani já ani spolužáci, a když už jsem uměla mluvit česky, spolužáci moc neměli zájem se se mnou bavit. Spíše jsem mluvila s pedagogy.

Studovala jste ukrajinské i české školy, v čem jsou jiné a v čem naopak stejné?
To by bylo na delší povídání, je tam hodně rozdílů. Začíná to už samotným známkováním, na Ukrajině je dvanáct známek a jednička je nejhorší (smích). V Česku je to úplně naopak a dlouho jsem si na to nemohla zvyknout. Pak máme výuku více rozdělenou, třeba literatura se dělí na ukrajinskou a světovou, podobně je to s dějepisem. Je rozdíl i v přijímacím řízení, my píšeme test jen jednou, jsou tam čtyři předměty, povinně ukrajinský jazyk, dějepis a matematika a jeden volitelný. Pak se test rozesílá na školy. Tady se podá přihláška a až potom se jde na přijímací zkoušky. A také na Ukrajině nemáme střední školy.

Jak se liší celkový životní styl v Česku a na Ukrajině? A nejsou právě tyto odlišné zvyky důvodem, proč někteří Jihlavané nemají pro Ukrajince pochopení?
Začala bych od konce, já si nemyslím, že ti, kteří nemají pochopení pro Ukrajince, mají problém s odlišnými zvyky. Je to způsobené spíše dezinformacemi nebo zkreslenými představami o tom, že Rusko je velmoc, která všem pomůže. Nebo i tím, že lidé chtějí řešit své problémy, válka je pro ně vzdálená. Myslí si, že se jich netýká, to ale není pravda. A co se týká životního stylu, zdá se mi, že tady v Česku máte pomalejší, klidnější životní tempo. Je to hezké, ale stále si na to nemůžu zvyknout. My Ukrajinci pořád někam spěcháme, něco vymýšlíme a mně osobně přijde, že Češi opatrně přistupují k přátelství, k důvěře, nejsou tolik otevření.

Překvapuje mě, že se vám zdá život v Česku klidný a pomalý, většinou se říká, že doba je rychlá. Na Ukrajině je tedy ještě rychlejší?
Mnohem rychlejší, opravdu.

Jste velmi mladá, přesto jste se stala nejvýraznější tváří ukrajinské komunity v Jihlavě. Jak k tomu došlo?
To je zajímavá otázka, ale já si osobně nemyslím, že jsem nejvýraznější tvář. Nikdy jsem nic speciálního nedělala, nebylo to mým cílem. Je ale pravdou, že pokud chcete, aby začali lidé kolem vás něco dělat, musíte je motivovat, jít příkladem a ukazovat se na sociálních sítích a různých akcích. Já ale jen dělám to, co považuji za správné a co mi dává smysl.

Věnujete se pouze krajanům, nebo se snažíte nějakým způsobem i diskutovat s Jihlavany, zbavovat je předsudků?
V mém pojetí znamená věnovat se krajanům také zapojovat širokou veřejnost, tedy Jihlavany a další Čechy. Jsem ochotná diskutovat s kýmkoliv, kdo o to má zájem, musí být ale ochotný diskutovat slušně a vnímat argumenty. Předsudků se snažíme lidi zbavovat, děláme různé akce jako přednášky, výstavy, přibližujeme naší kulturu. A je potřeba zapojovat se do veřejného života v místě, kde žijete. Proto se zapojuji do akcí jako je Čistá Vysočina nebo potravinová sbírka. Je to příjemný pocit, když pomáháte druhým lidem, a může to přispívat k vzájemnému porozumění.

Na sociálních sítcích se nebojíte jít do diskuze s lidmi, kteří jsou vůči vám kritičtí, někdy i sprostí. Chovají se podobně i při osobním setkání?
Tito lidé většinou píší do komentářů slova, která by nikdy neřekli do očí, a pak musíme brát v úvahu, že spoustu těch komentářů píší anonymní profily. Mně kritika nevadí, pokud je vyjádřená slušně a založená na faktech. Když někdo jen nadává, není to k diskuzi.

Jak se cítíte, když čtete tolik komentářů ve smyslu, že máte odjet na Ukrajinu?
To už je taková klasika. Necítím se nijak příjemně, ale za čtyři roky jsem na to zvyklá. Mrzí mě, že lidé nechápou souvislosti. Kdyby nezačala válka, tak já, moje rodina, ani tisíce dalších Ukrajinců by sem nikdy nepřijeli. Nebylo to naše rozhodnutí, ale způsobilo to Rusko, když zahájilo invazi na Ukrajinu. Pokud nám někdo píše, že se musíme vrátit, tak nám pomozte válku vyhrát a my se pak všichni rádi vrátíme. Je to takhle jednoduché.

Část veřejnosti říká, že za válku může Ukrajina a začalo to v roce 2014 na Krymu, co říkáte vy?
Já říkám, že to takhle nebylo a pokud lidé chtějí informace, musí si číst důvěryhodné zdroje a ne ruskou propagandu nebo ruské webové stránky. Začátek byl, že Rusko chtělo okupovat Krym, což bohužel udělalo, ale nebylo to tak, že by Ukrajina začala útočit na Rusko, to by ani nedávalo smysl.

Jak často vlastně jezdíte do města, odkud pocházíte?
Kvůli studiu tam musím občas jezdit, od začátku války jsem tam byla tuším třikrát. Ještě v roce 2023 jsme jeli na Vánoce, ale pak jsme si řekli, že je to tam o Vánocích ještě nebezpečnější, báli jsme se tam, Kyjev je často pod masivními útoky. A pak jsem tam jela dvakrát na podzim kvůli studiu univerzity. Studuji dálkově, ale někdy se tam musím ukázat.

Takže časté téma ze závěru loňského roku, které kolovalo po sítích, že Ukrajinci jezdí hromadně na svátky domů a pak se vrací, to nebyla pravda?
Někdo tam jezdí a mě se moc líbilo, jak reagovala ukrajinská aktivistka Anastasiia Sihnaievska na příspěvek pana Rajchla. Napsala, že je dobře, že Ukrajinci mají kam jezdit a pořád tam někoho mají. Znám lidi, kteří jezdí do Charkova, který je každý den ostřelován. Jezdí tam proto, že neví, jestli příští Vánoce ještě budou mít tu rodinu, která tam žije. Máme tady Ukrajinku, její syn padl ve válce a ona jezdila na Ukrajinu, aby uctila jeho památku.

Jak se díváte na současnou politickou scénu, kdy Tomio Okamura kritizuje Ukrajince a jeho voliči to považují za názor většiny národa?
Pokud voliči považují ten názor za většinový, tak bych ráda připomněla, že SPD, která nekandidovala sama, ale společně s Trikolorou, Svobodnými a PRO, získala ve volbách necelých osm procent. To není většinový názor. Ale z té situace jako celku je mi smutno. Vyjádření Tomio Okamury mě nepřekvapují, už jeho volební kampaň byla ve velké míře postavená na šíření strachu a nenávisti i vůči Ukrajincům, ale obávám se, že s příchodem nové vlády bude mít taková rétorika čím dál větší dosah a ruská propaganda také dostane větší prostor. Pokud pan předseda Poslanecké sněmovny chce mít rovnoprávné vztahy se všemi zeměmi světa a tím myslí i teroristické Rusko nebo pan Radim Fiala zpochybňuje odpovědnost Ruska za výbuchy ve Vrběticích, vyvolává to vážné pochybnosti o tom, jakou zahraničně-politickou orientaci chce Česká republika do budoucna zastávat. Paní Schillerová místo, aby odsoudila výroky pana Okamury, říká, že by Ukrajinci měli být více pokorní, to jsem od ní vůbec nečekala. Je na místě se ptát, kam to všechno může vést dál. Nejde o to, že mně jako Ukrajince se to nelíbí, ale tady jde o bezpečnost a odolnost Česka. Vy se nemůžete přibližovat Rusku a já bych byla nerada, kdyby Česko šlo maďarskou nebo slovenskou cestou.

Na proslov pochopitelně reagoval ukrajinský velvyslanec, dočkal se ale od internetových kritiků názoru, že se nemá starat o politiku cizí země. I vy jste veřejně reagovala, co byste těmto kritikům odpověděla?
Moje odpověď je jasná, že to není zásah do vnitřní politiky Česka. Já se o českou politiku zajímám, ale nikdy jsem se nevyjadřovala k důchodové reformě, přijetí Eura nebo školským zákonům. To je vnitřní politika a do ní nemám co mluvit, protože nejsem občankou a necítím, že bych měla právo do té diskuze zasahovat. Ale pokud někdo uráží, lže a dlouhodobě šíří nenávist vůči Ukrajincům, a velvyslanec se zastane své země, tak to nepovažuji za vměšování do politiky jiné země. Co jiného by měl dělat velvyslanec, než hájit zájmy svých občanů.

Dokážete odhadnout, jaký bude další vývoj na Ukrajině a za jak dlouho může celý konflikt skončit?
To bohužel nedokážu a nerada bych o takto citlivém tématu spekulovala. Vidíme, že se Donald Trump snaží vytvářet dojem, že může nastat mírové jednání. Já si myslím, že ne. Občas mám pocit, že takzvaný mírový plán je ve skutečnosti psaný Ruskem. Jisté je, že válka skončí tehdy, až Rusko stáhne svá vojska z území Ukrajiny.

A druhá zmiňovaná možnost, že by se Ukrajina vzdala části stého území ve prospěch Ruska, ta nastat nemůže?
To rozhodně ne. Je jednoduché se o tom bavit, pokud nejste z té části. Já z ní také nejsem, ale mám tam známé a přátele. Nedovedu si představit, že bych někomu dala svůj dům. Tak proč by to museli udělat oni. Navíc by Rusko jen vyčkávalo a pak zase napadlo další část. Původně chtěli jen Krym, Doněck, Luhansk, a teď vidíme, že chtějí ještě více. I v budoucnu budou chtít stále více.

Dříve jste uvedla, že se chcete po skončení války vrátit na Ukrajinu. Platí to stále?
Ano, i proto pokračuji ve studiu na Ukrajině a dělám to, co dělám.

A budete v takovém případě jezdit zpět do Jihlavy?
Mám v Jihlavě, Stonařově, i celé republice spoustu přátel a určitě sem budu ráda jezdit na návštěvy. A moc bych si přála po skončení války pozvat své přátele na Ukrajinu, abych jim ukázala nejen tu válečnou zemi, ale i tu krásnou, kterou známe my.

Je závěrem něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům Jihlavské Drbny?
Jen bych chtěla moc poděkovat všem, kteří nás podporují, kteří stojí na straně Ukrajiny a připomenout, že podporovat Ukrajinu není charita, je to investice do bezpečnosti celého Česka i Evropy.

A je to investice, která se vrátí?
Ano, o tom jsem přesvědčená.