Za ilegální opuštění země musel jít do jáchymovských dolů. Pravdu o falešné hranici se nikdy nedozvěděl

Žili si svůj sen. Emanuel Valenta původně vyučený švec se díky svému talentu vypracoval až na ředitele Pokusného ústavu Škodových závodů. Hana s rodiči a s mladší sestrou žila ve vile na Doubravce. Hrát si sem chodily děti ze širého okolí. Pak přišla válka. Hana vzpomíná, že otec doma ubytoval například dcery jednoho zaměstnance ze Škodovky, kterého nacisté poslali do koncentračního tábora. Po válce otec fabriku opustil a věnoval se vlastnímu podnikání.

Únor 1948 všechno změnil

Od únorového puče začali komunisté pronásledovat celou rodinu Valentových. Otci sebrali živnost, babičce obchod, přišli i o vilu, kde strana zřídila školku.

„Na 25. únor si pamatuji přesně, protože jsme poslouchali rádio, a to, co jsme z něj slyšeli, byla hlavně pro otce strašná rána. Věřil ale, že to takhle nemůže zůstat, že to není možné a vrátí se demokracie. Věřil v to i v době, kdy se pokusil o emigraci,“ vzpomíná Hana Moravcová.

Podle ní stále otec věřil, že pojede na pracovní cestu do Indie, kde by mohl pokračovat ve své práci. „Věřil, že dostane povolení k výjezdu, ale komunisté ho půl roku jen tahali na vařené nudli. Nakonec ho tam nepustili,“ říká a přiznává, že s odstupem času si uvědomila, že už tehdy si ho StB testovala.

Časem začaly rodině chybět peníze, manželství rodičů se rozpadalo. Jednoho dne se otec Hany zeptal, že se rozhodl odejít ze země, jestli by šla s ním. Tehdy odmítla. O emigraci spolu už dál nemluvili.

„Doma jsme od něj našli psaní a pár tisíc, že odchází, že se tady nedá žít, že nemůže najít odpovídající zaměstnání a že se tedy pokusí o přechod hranic. Doufal, že to nebude na dlouho, poměry v republice se zlepší a bude se moci vrátit. Odešel 1. března 1951,“ vypráví Hana.

Osudová akce Kámen

O několik dní později se rodina dozvídá, že byl otec na hranicích zatčen za nelegální přechod. Nikdo v té době netušil, že to celé byla jen léčka a na hranice se ve skutečnosti nikdy nedostal.

„Ještě když měl dílnu tak za ním přišli. Nějaký Klér. Ten se seznámil s otcem. Řekl mu, že má nějakého známého a že ho může převést přes hranice. Že pokud by chtěl, tak ať řekne a že se to domluví. Za nějaký čas se otec rozhodl a domluvili se, že 1. března 1951 asi v pět hodin odpoledne bude čekat taxík někde v Sirkové ulici v Plzni a že pojedou," popisuje pamětnice.

Vůz zastavil až u Jalového Dvora. Odtamtud už musel jít Valenta pěšky. Podle instrukcí ušel asi dva kilometry, než narazil na německou hlídku. Vše bylo už za tmy. „Bylo tam napsáno "Deutsche Grenzpolizei". Ale to "Grenzpolizei" bylo napsáno s českým 'c'. Ale Němci to píší grenz. Čili tam byla gramatická chyba. No a tam ho začali vyslýchat. Pak někam fingovaně telefonovali a řekli, že když nemá zájem o spolupráci, tak že oni nemají zájem o něj. Začali mu přebírat věci a o všechno ho obrali. Peníze, fotoaparát, zlato, hodinky,“ popisuje Hana.

Už za týden si estébáci v Plzni rozprodávali otcovy věci. On mezitím vůbec netušil, kde je. V srpnu 1951 pak Emanuela Valentu odsoudili na tři roky za nedovolené překročení hranice.

Zlomil ho jáchymovský lágr

Trest si měl Emanuel Valenty odpykat v uranových dolech. Zatímco byl vězněn, nechala se s ním manželka rozvést a znovu se vdala. Dcera ho mohla navštívit jen jednou za rok. 

„Poprvé jsem ho viděla v Jáchymově. Měl na sobě nějaký oblek, který jakoby byl z kopřiv. Nemělo smysl si něco říkat. Jen jsme se drželi za ruce, já brečela, on brečel, byl to lítostivý člověk,“ říká Hana. 

Emanuel Valenta byl vynálezce, publicistou i básníkem. O tom, co prožíval v lágru svědčí jeho básně.

„Po návratu táty z vězení v roce 1954 už to nebyl on. Radikálně se změnil. Poprvé jsme se setkali někde v hotelu Slovan. Byla jsem už vdaná a vzala jsem s sebou i mého muže. Přivítal mě, ale vůbec to nebyl on,“ vzpomíná jeho dcera.

Emanuel Valenta se nikdy nedozvěděl, že jeho nepovedený pokus o emigraci byl od samého počátku v rukou scénáristů Státní tajné bezpečnosti, v akci nazvané „Kámen“. Sama Hana se o této metodě dočetla až v roce 2018 v knize Falešné hranice. Emanuel Valenta zemřel v roce 1971. Až do smrti pracoval jako topič v kotelně vědecké knihovny.

Nikdy jim neodpustím

„Celá ta léta jsem cítila tu strašnou nesvobodu, a že člověk žil jako méněcenný. Pořád na něj někdo ukazoval a určoval, jaký je, ačkoli nás neznal. Jenom proto, že nějaký režim řekl, že ten když má tohle nebo támhleto, tak je špatný a nepřítel. Můj tatínek byl tuplem nepřítel. Udělali z něj vyvrhela a ještě ho zavřeli. Našemu tátovi život zničili. Byl to takový – s odpuštěním, že použiji tohle slovo – ale byl to génius, který mohl mít pro republiku úžasný přínos. A nebyl jediný, takových lidí bylo hodně, kteří byli takto nadaní, chytří a prospěšní. Ale viděli na nich jen to, že mají nějakou velkou fabriku nebo že se mají lépe. Ale jejich přínos pro republiku nebo pro lidi, které zaměstnávali, už neviděli,“ uzavírá se slzou v očích Hana.