Válka na Ukrajině posílila dezinformační scénu. České internetové sdružení CZ.NIC po konzultacích s bezpečnostními složkami státu a na základě doporučení vlády zablokovalo osm českých dezinformačních webů. Je podobný přístup na místě a nezaspalo Česko v legislativních krocích, kterými dezinformace omezit? O tom tento týden diskutovala devítka hostů v pražském CEVRO Institutu při debatě pořádané Asociací online vydavatelů.

Dva podobné příběhy, přesto dva odlišné konce. Když se na začátku dubna objevila v médiích zpráva, že učitel dějepisu ze soběslavského gymnázia se veřejně staví na stranu ruských agresorů a podporuje tezi o takzvané denacifikaci Ukrajiny, mnoho lidí bylo v šoku. Byl to vůbec první případ od začátku války, kdy došlo k něčemu takovému ze strany učitele. Několik dní na to pak vyplul na povrch případ učitelky českého jazyka z pražské základní školy, která při hodině opakovala svým žákům proruské dezinformace. Vypovídají tyto dva případy něco i o stavu současného českého školství?

„Jsem pro, aby stát razantněji bojoval s dezinformacemi, ale na druhé straně musí být takové věci podloženy zákony.“ Tak mluví zkušený novinář a šéfredaktor webu Aktuality.sk Peter Bárdy o přístupu Slovenska k boji s dezinformacemi. V rozhovoru pro Drbnu se rozpovídal také o tom, jak vražda jeho kolegy Jána Kuciaka změnila přístup slovenských médií k investigativní žurnalistice. Ta se po tragickém úmrtí mladého datového novináře stala součástí běžné práce většiny velkých médií.

Neměli bychom zapomínat, kdo nás ve druhé světové válce osvobodil, neměli bychom Rusko kritizovat – to je jen jedna z myšlenek, které se šíří českou dezinformační scénou. Objevují se ale i spekulace, že ve skutečnosti žádná válka není a jde jen o blamáž médií. Za schvalování útoků na Ukrajinu policie řeší například příspěvky Zdeňka Ondráčka, bývalého poslance a lídra královéhradecké kandidátky KSČM.

Uniforma s odznakem velkých vůdců Kim Ir Sena a Kim Čong Ila a čepice s rudou hvězdou. Díky stejnokroji můžete Lukáše Vrobela na první pohled zaměnit za člena severokorejské komunistické strany. První místopředseda Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan, která sídlí na pražském velvyslanectví této uzavřené země, je však rodilý Pražan a zájem o Severní Koreu u něho jde ruku v ruce s obdivem socialismu. O tom, jak podle něho působí protikorejská propaganda u nás, kde vidí KLDR za 20 let a také o tom, zda by se sám přestěhoval do izolované Severní Koreji, se rozpovídal v rozhovoru pro Drbnu.