Zdeňka Svěráka, který dnes slaví své 85. narozeniny, proslavil Cimrman i filmy úspěšné nejen v Česku
Základ díla Zdeňka Svěráka tvoří laskavý humor a sklon k poetické hravosti. Tento cimrmanolog, scénárista, herec, divadelník i autor písniček, který se narodil 28. března 1936, se stal docela nenápadně jednou z největších osobností českého umění i společnosti. Film podle jeho scénáře, kde si také zahrál, dostal i filmového Oscara. Jeho Divadlo Járy Cimrmana představuje už léta oázu inteligentní zábavy.
Aby bylo veseleji
„Dívám se na svět očima malého kluka,“ tvrdí Svěrák, jehož filmy patří do zlatého fondu české kinematografie a mnohé repliky z nich zlidověly. „Všechno, co jsem kdy psal, jsem psal za jediným účelem. Aby bylo veseleji. A později se do toho přimísil prvek jistého soucitu, jímavosti.“
Divadlo je pro něj zdrojem energie a v Divadle Járy Cimrmana neustále hraje. Reference o fiktivním rodákovi Cimrmanovi jsou natolik charismatické, že byla po tomto géniovi pojmenovaná i skutečná planetka číslo 7796. A o představení je stále zájem.
Dvojice Svěrák a Smoljak
V divadle byl Svěrák nerozlučnou autorskou dvojicí s již zesnulým Ladislavem Smoljakem. Spolu napsali i filmy, jež patří k tomu nejlepšímu ve dvacetiletí 1969 až 1989: Vrchní prchni a Kulový blesk. Další Svěrákovy scénáře realizoval Oldřich Lipský – Jáchyme hoď ho do stroje (1974), Marečku, podejte mi pero (1976) či Tři veteráni (1983). A Jiří Menzel zase vystihl poetickou linii jeho scénářů ve snímku Vesničko má středisková (1985).
V porevoluční době začal Svěrák spolupracovat se svým synem, režisérem Janem, a zároveň hrát v jeho filmech. Kolja z roku 1996 získal Oscara (Obecná škola a Vesnička byly také nominovány), Vratné lahve (2007) zase Českého lva za scénář.
Pedantický otec i idealistický zubař
Svěrák herec byl lehce pedantickým otcem ve filmu Na samotě u lesa (1976), idealistickým zubařem v Co je vám, doktore? (1984), starým mládencem se znovu objeveným smyslem pro cit v Koljovi. Jeho role v Olmerových filmech z 80. let Co je vám, doktore? a Jako jed zase zrcadlí melancholii mužského stárnutí.
Láska k psanému slovu v něm rostla už v dětství, stráveném na pražském Bohdalci, u rozvodny Praha-jih, kde pracoval jeho tatínek (viz film Obecná škola): „Chtěl jsem být spisovatelem, tak jsem si řekl, když budeš učitelem češtiny, naučíš se za prvé pravopis a za druhé zjistíš, co už bylo napsáno, abys nenosil dříví do lesa,“ komentoval to sám.
Svěrákův styl psaní je věcný. Přesně volená slova umí použít na správném místě, objevit zasuté výrazy, jiné použít nečekaně. Umění živého dialogu si vypěstoval v rozhlase a při psaní divadelních her. A schopnost vtipné pointy prý zdědil po tatínkovi.
Učitel, redaktor i scenárista
V životě byl postupně učitelem i redaktorem Československého rozhlasu. Po roce 1969 se živil hlavně divadlem. V 70. letech se stal scenáristou na Barrandově, od začátku 90. let je na volné noze.
Z letité písničkové spolupráce Svěráka s Jaroslavem Uhlířem vznikly písně Holubí dům, Není nutno, Dělání i Severní vítr. A legrace je pro něj životní nutností: „Když se pořádně zasměju, mám pocit obrovského štěstí. Hmatatelný i fyziologicky.“
Je pyšný na svůj podíl na vzniku vozíčkářského centra Paraple. Dětem pomáhal najít ztracenou lásku ke knize a čtení v projektu Čtení pomáhá. A národu občas v televizi ukládal diktáty.
V roce 2014 převzal Svěrák na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii. A v roce 2019 mu Česká akademie divadelníků udělila ocenění za mimořádný přínos divadlu.
