(NE)OBYČEJNÍ: Jakmile někdo přijde a zeptá se „Co to je“ , tak je mi jasný, že to necítí a nechápe, říká umělec Real 143

Takže na úvod nečekaná otázka, jak to celé začalo?

Měl jsem v okolí kluky, kteří se tomu věnovali a strašně se mi to líbilo a chtěl jsem to umět. Napřed jsem začal obkreslovat něco, co jsem viděl. Neběžel jsem hned se sprejem ven, ale skicoval jsem si doma to, co bych pak chtěl nasprejovat. První rok, dva jsem v podstatě jen seděl za stolem a kreslil.

A když jste vyměnil papír za zeď?

Katastrofa. To bylo něco úplně jiného než s tou tužkou. Se sprejem jsem najednou viděl, že nedokážu udělat ani rovnou linku, která má nějakou stejnou tloušťku. Chtělo to úplně jinou techniku.

Je možné vůbec někde v Karlových Varech trénovat? Legálně samozřejmě.

Začal jsem trénovat s kamarádem, který si všiml, že mám dobré skici a rozhodl se, že mi pomůže. Ve Varech žádná plocha nebyla, tak jsme museli jezdit po okolí. V Sokolově byla taková pěkná zeď, pak i v Chebu. Jezdili jsme i na různé akce. Využili jsme každou příležitost. Časem nás to samozřejmě trochu omrzelo, protože nás to stálo strašně času a peněz a pořád cestovat mimo Vary. Tak jsme si vytipovali nějaké plochy tady ve Varech, šli na magistrát, že máme asi devět tipů. Nakonec nám na zkoušku nějakou tu plochu dali.

Jaký styl jste si tehdy zvolil?

Kamarád dělal surrealismus, já jsem se učil dělat fotorealismus, to znamená překreslovat obrázky a fotky. Umělecký vzdělání nemám, tak jsem začal takhle od základu, abych si natrénoval techniku. A ty malby, i když to byl v podstatě trénink, tak se líbily. Pak jsme dostali další plochy povolený a stal se z toho takový hit, že nás tady ve Varech už skoro každý pozná. Nebo víceméně mě, protože jsem u toho zůstal. Mě osobně nepoznají, ale mé malby už ano.

Teď se tím ale živíte, takže to úspěch muselo mít.

Jak jsem maloval víc a víc, tak si na mě lidé brali kontakt a nebo když jsem prezentoval svoji tvorbu přes internet. Tak se mi lidi začali ozývat a začal jsem mít nějaké ty zakázky. Nejdřív to bylo za málo peněz, měl jsem malý náklady, takže to bylo za náklady plus, aby mi zbylo na nové barvy. Pak jsem si po vejšce udělal živnost a začal se tím živit naplno. Postupně to rostlo, začal jsem mít větší a lukrativnější zakázky. Já to teda neberu jako byznys, spíš jako zábavu, ale něčím se člověk živit musí.

Máte volnou ruku nebo máte přesné instrukce co a jak?

Na tom začátku to bylo tak, že si lidé přesně vytipovali, co by chtěli udělat. Sice řekli, že to nechají na mně, ale stejně si přesně nadiktovali, co tam má být. Takže jsem jen splnil jejich přání a graficky zpracoval. Ale vlastní styl nebo rukopis tam nebyl.

A teď?

Teď to směřuju tak, že dělám svůj styl, takové technické graffity, pronajal jsem si ateliér. Nějaké dětské pokojíčky sem tam udělám, když mám čas. Ale snažím se vybrat zakázky, kde si volají přímo konkrétně mě, abych dělal to své.

FOTO: Umělec se sprejem v ruce

Středa, 3. června 2020, 15:00

Kde je možné na Vaši tvorbu narazit?

Ty malby, které mě baví nejvíc, tak ty jsou na těch legálních místech a tam to má krátkou životnost, protože ti umělci se tam střídají. Než jsem měl ateliér, tak jsem využíval takové squaty, opuštěné zříceniny, ale tam je horší to, že kvůli tomu stavu těch budov, ta malba vydrží dva roky pak se oloupe. Ale začal jsem spolupracovat s Prahou v Praze Říčanech a tam jsem pro ně zmaloval během tří let nějakých 400 metrů čtverečních, takže tam je celý nádražní podchod nebo rondel pro cyklisty. Teď to dělám třetí sezónu a tam jsem se opravdu vyřádil. V těch Varech jsem byl v některých médiích veden jako oficiální sprejer, ale nic oficiálně jsem pro ně nedělal, jen mi povolili tu plochu.

Stále ale žijete ve Varech, nic se tu nechystá?

Vloni jsem byl na jednání s náměstkem primátorky na magistrátu a rozhodli se, že využijí moje služby. U Becherovky by měla vyrůst solidní plocha, je to takový podchod, který vede z centra na dolní nádrží. Je tam hodně ploch, je to obrovský a mám na to tuto sezónu, ale jinak pořád jezdím Praha – Vary. Těším se, že teď budu taky jednou dělat něco doma.

Svůj styl jste časem piloval a změnil. Na co se teď zaměřujete?

Snažím se být celosvětový, proto i cestuji a hledám mezery a skuliny v tom celosvětovém portfoliu a být unikátní nejen v Čechách, ale i ve světe. To, co dělám, je již tak specifické a vyhraněné, že se snažím být originální, a v podstatě se mi tím zmenšuje publikum. Místo toho abych šel cestou, že budu mít čím dál větší publikum, tak jdu opačně.  Ani se nesnažím o nějakou popularitu, ale aby mě to bavilo a byl na to hrdej.

Říkáte, že hodně cestujete, tak kam například?

Teď jsem zrovna byl ve Francii. Byl jsem tam čtyři týdny a z toho jsem 80 procent času maloval. To je síla internetu, takže mám kamarády po celém světě. A tím, že známe svoji tvorbu, tak si popovídáme jako kdybychom se znali od dětství. V té Paříži to funguje všechno úplně jinak. My jsme tam dělali to, co nás baví nejvíc, takže 3D plastické graffity. Prostě vyloženě písmenka. A asi 30 metrů vedle nás maloval nějaký chlap portrét. V Čechách by každý obdivovali ten překleslený obličej a nám by říkali „no písmenka“. V té Paříži to bylo úplně jinak, přijímali to, hledali v tom detaily, ocenili ten styl.

Tady to lidé neoceňují? Nechápou?

Byl bych rád, kdyby se lidi na umění dívali s otevřenou myslí. Líbí, nelíbí. To by naprosto stačilo. Vždy se střetávám s tím, že padá taková podle mě strašně povrchní otázka: Co to je? Jakmile se někdo takto zeptá, je mi jasný, že to necítí a nechápe.

Populární jsou workshopy, nepomohlo by tohle v onom pochopení?

Ve Varech mě oslovil pán, který má od města pronajaté prostory a chtěl by je využít na nějaký street art a sám by rád přiblížil mladým graffity. Takže bychom tam rádi uspořádali víkendovou akci. Chtěl bych si tam pozvat nějaké kluky, které uznávám v Čechách. Plus by tam mohla být plocha pro kohokoliv. Nejčastěji si to chtějí zkusit děti nebo důchodci. Tak tady by mohl být pro ně prostor. My bychom jim mohli být k dispozici.