I čáry na obloze zase budou…

Jedu takhle na kole lesem a najednou mi do cesty skočí zajíc. „Hej dvojnožče, můžeš zastavit,“ ptá se mě zajíc. Chvilku přemýšlím, jestli slyším dobře nebo mám nějaký šum pod rouškou nebo v cyklistické helmě. Zastavuji a nevěřícně zírám na zajíce, který sedí uprostřed cesty.

 „Co potřebuješ,“ ptám se. Zajíc si mě prohlíží a za chvilku povídá: „Ono už to všechno skončilo?“ Opět nevěřícně zírám a nechápavě se ptám, co jako mělo skončit. V tom přichází tři srnky, pozdraví zajíce a jedna povídá:

„My si tady v lesích, na polích a loukách myslíme, že dvojnožci už všechno mají a tak skončili s tím příšerným ježděním, rámusením, houkáním, vypouštěním jedů a mnohým dalším. Je to divný, ale třeba v naší velké rodině už čtrnáct dní nikoho nepřejeli ani nesrazili. A to naposledy vyprávěl náš prapradědeček,“ říká srnka a zajíc dodává, že u nich v zaječí rodině to dokonce trvá už tři týdny.

Nevěřícně koukám na srnky a zajíce a zjišťuji, že přišel i ježek, krtek, dvě žáby a tři lišky. Přihopsal další zajíc. Všichni se ptají co se to tedy s těmi dvojnožci děje a druhý zajíc mě dorazil: „Hele dvojnožče a proč už nejsou čáry na obloze? Já si vždycky lehnu do trávy a počítám je. Někdy jich je tolik, že to ani neumím spočítat. A teď najednou žádný čáry nejsou, co se to děje?“

A korunu tomu všemu dává krtek. „Je pravda, že si dvojnožci už všechno co chtěli, navozili do svých nor a teď už nikam jezdit nemusí a všechno si v těch norách žerou a my máme klid,“ ptá krtek.

Stále jsem jako opařený a marně přemýšlím, co té zvířecí společnosti odpovědět. Přemýšlím, jestli jim říci pravdu, nebo je nechat ve své iluzi…. Nakonec volím pravdu: „Milá zvířátka. Lidé nebo jak vy říkáte dvojnožci, nikdy nebudou mít dost. Většina nikdy nebude mít vše, co chce. A nyní mají dvojnožci dokonce něco navíc, co zase nechtějí a tak se před tím schovali,“ snažím se vysvětlovat co se děje a dodávám, že to navíc je nemoc. „Aha, ale dvojnožci přeci umí všechno vyléčit. Už jsme v přírodě potkali zvířátka, která dvojnožci vyléčili,“ říká ježek.

Sděluji zvířecímu shromáždění, že dvojnožci zdaleka všechno vyléčit neumí a snažím se je připravit na to, že všechno co jim donedávna komplikovalo zvířecí život, zdaleka neskončilo a asi nikdy neskončí.

„Nic neskončilo. Berte to jako malou přestávku. Užijte si klid a připravte se na to, že zanedlouho se dvojnožci přestanou schovávat a všechno zase začne,“ říkám, pro ně ne příliš radostnou zprávu.  Do řeči mi skočí druhý zajíc, který se ptá: „A budou i čáry na obloze?“ Dívám se na zvířecí sněm a dodávám: „I čáry na obloze budou. A až jich zase bude tolik, že je nebudeš umět spočítat, tak řekni zvířecím kamarádům, ať jsou opatrní. Protože čáry na obloze budou znamenat, že už to všechno zase naplno jede …“