JAKO LIČI: Adoptovaná míšenka. Jak se s touhle nálepkou žije v České republice?
Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije.
„A odkud ty vlastně pocházíš?“ Kdybych tak dostala pětikorunu pokaždé, když se mě někdo zeptá. Byla bych pravděpodobně milionářka. No, přinejmenším tisícionářka. A klidně bych ty pytle drobných vyměnila za to, kdybych sama znala odpověď.
Je to docela otrava, když sama nevím, kde mám kořeny, ale chodím po střední Evropě s kůží, která vyřvává jak na lesy: „Hej! Jsem hnědá, pojďte mi položit pár intimních otázek!“ Všechny ty neodbytné dotazy mi to stále připomínají a moje dialogy s někým novým vypadají většinou nějak takhle:
Tereza je adoptovaná míšenka narozená v Česku. Rozhodla se svoje zážitky sepisovat a sdílet na stránkách Jako liči. Její příběhy najdou čtenáři také na Drbně v podobě blogu.Někdo: Takže, odkud že jsi?
Já: No, jsem z malého města v Moravském krasu, ale narodila jsem se v Brně. (Moment, kdy se přestane vyptávat dospělý člověk s průměrnou inteligencí a taktem, který se třeba neptá na věci jako: A ty seš odbarvená?)
Někdo: Ne, jako myslím, odkud DOOPRAVDY pocházíš?
Já: Celá rodina je z Moravy, takže z Moravy. (A tohle je ten moment, kdy se přestane ptát o něco míň dovtipný jedinec. Ten, co by se třeba nezeptal macaté holky, v kolikátým je měsíci.)
Někdo: Jako i tvůj táta je z Moravy?
Já: Jo, i taťka. (Počkej, na tohle vytasím rodokmen, to bude výživný!)
Někdo: Takže tvoje mamka je, tooo, no, jako JINÁ?
Já: Moje mamka je modrooká blondýna. (Tak tady už to začíná dostávat grády!)
Někdo: Hmmm... to je ale nějaký divný ne? Odkud máš předky?
Já: Z Jamajky. (Rezignuju a většinou si něco vymyslím.)
Někdo: No tak to je supeeeer, jezdíš tam na prázdniny?
Já: Ne.
Tohle je taková klasika, když potkám někoho nového. Tohle mi ale jednou asi moje vlastní děti nespolknou, takže jsem začala pátrat po tom, odkud vlastně pocházím, kde jsou moje kořeny. Spolu s tím jsem se rozhodla, že se vámi podělím o spoustu úsměvných a někdy i hodně nepříjemných situací, které život v mojí kůži přináší. Něco z toho najdete i na mých facebookových stránkách a já doufám, že vás pobavím.
