Do vrcholné české politiky už téma odsunu sudetských Němců naštěstí nepatří. Přesto se tam ocitlo a výsledek vypadá přesně tak, jak to vypadá, když se historická bolest použije jako volební palivo: naprosto odpudivě.

Česko si v těchto dnech znovu prochází jedním ze svých oblíbených sportů: soubojem mezi vládou a prezidentem. Tentokrát se nehraje o pravomoci na papíře, ale o to, kdo pojede na summit NATO v Ankaře. Jde o spor, který známe i z jiných zemí. U nás se trochu mění v tradiční přetahovanou, ze které se v přímém přenosu stává veřejný kurz ústavního práva pro každého, kdo má chuť to řešit i připojení k internetu.

Od chvíle, kdy Pražský hrad zveřejnil SMS zprávy odeslané v noci z 26. na 27. ledna hradnímu poradci, se česká politika ocitla v ostrém střetu, který má konkrétní a nepřehlédnutelný důvod. Ministr zahraničí Petr Macinka nevybíravě tlačil na Hrad, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem. Je přitom zřejmé, že jde o člověka, který je na tuto roli z mnoha důvodů naprosto nepřijatelný. 

Sociální demokracie si zvolila nového předsedu. Jmenuje se Jiří Nedvěd. Pokud vám to uniklo, není to známka nepozornosti, ale přesný obraz stavu samotné strany. Volba šéfa kdysi masové politické síly dnes proběhla prakticky bez zájmu veřejnosti. Strana, která ještě před patnácti lety spoluurčovala směr země, dnes mění vedení způsobem, který sotva zaznamenají i lidé, kteří politiku sledují pravidelně. Pokud se někdo ptá, kdy se sociální demokracie ztratila z veřejného prostoru, odpověď zní: dávno.

Hned po volbách se rozběhla otevřená koaliční jednání mezi ANO, SPD a Motoristy. Babišovi partneři byli natolik hladoví a netaktičtí, že vyjednávání o vládě probíhalo téměř v přímém přenosu a veřejnost se u toho mohla chvíli dobře bavit. Po pár dnech ale předseda hnutí ANO svým partnerům v boji proti cenzuře raději vysvětlil, že mlčení je základ. Od té doby jsme odkázáni spíš na zákulisní drby a úniky.

Volby skončily, vláda prohrála a opozice vyhrála. Nelze to zaobalit do složitějších formulací. Když se ale podíváme pod kapotu čísel, uvidíme zajímavý detail: vládní strany si udržely zhruba stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. Jen se trochu přeskládaly mezi sebou. Opozice, zejména ANO, naopak tentokrát spolehlivě sjednotila ty, kteří vládním stranám nefandili už mnoho let.

Hnutí STAN je součástí vlády, drží několik ministerstev a ve Sněmovně je druhým nejsilnějším koaličním klubem. Jejich preference se dlouhodobě pohybují kolem 10 %, výrazné výkyvy se nedějí. Teď, měsíc před volbami, se rozhodli kampaň přiostřit. Nejde sice o nic skutečně ostrého – v porovnání s tím, co předvádí opozice, zůstává i tato „drsnější fáze“ stále mírumilovná. Ale úmysl je zjevný: vyzařovat energii, nabrat tah na branku, zaujmout. Jenže problém začíná ve chvíli, kdy se tenhle obraz střetne s realitou. A ta je jiná.

Sociální demokracie se letos v říjnu zúčastní sněmovních voleb na kandidátkách formace Stačilo!. Reálně dostala pět teoreticky volitelných míst a čtyřicet jmen bude rozmístěno napříč republikou. Na oplátku SOCDEM přijímá program i podmínky této nové radikálně levicové platformy vedené KSČM.

Filip Turek oznámil, že bude na podzim kandidovat do Poslanecké sněmovny. Na první pohled nic překvapivého – preference jdou dolů, popularita bledne, je třeba přidat plyn. Tento krok působí jako jasná reakce na to, že Motoristé za poslední týdny ztratili dech.

Prezident Petr Pavel zatím vystupuje jako učebnicový ústavní prezident. Nehází vládě klacky pod nohy, nezasahuje do její každodenní práce, nevytváří politické krize. Dodržuje ústavu – a co je možná důležitější – respektuje i ústavní zvyklosti. A právě tím u mnoha lidí vznikl dojem, že máme v čele státu někoho, kdo chápe svoji roli nikoli jako aktivního hráče, ale jako stabilní kotvu.