Houbaření není jen procházka. Je to náročný sportovní trénink, aniž o tom víme

Do lesa si většina lidí vyráží touto dobou pro houby, ne pro sportovní výkon. Jenže zatímco na chodníku člověk většinou kráčí víceméně stejným tempem, houbař každou chvíli mění směr, zastavuje, překračuje kořeny, šplhá do svahu nebo se prodírá vysokou trávou. A když zahlédne houbu, jde tělo k zemi.

Právě v tom je houbaření pro tělo jiné než obyčejná procházka. Nerovný terén nutí chodidla a kotníky neustále reagovat na povrch a do práce se zapojují i svaly, které při chůzi po rovném asfaltu tolik nepotřebujeme.

„Jednotlivě nejde o nic náročného, po dvou nebo třech hodinách se však zátěž nasčítá,“ vysvětluje manuální terapeutka Veronika Jarolímová. Stehna, bedra nebo kotníky pak podle ní mohou bolet podobně jako po lehčím sportovním výkonu.

Největší problém může být houba těsně u země

Samotné sehnutí pro jeden hřib samozřejmě není důvodem k obavám. Potíž nastává ve chvíli, kdy se stejný pohyb mnohokrát opakuje. Když se během dopoledne člověk k zemi ohne padesátkrát nebo i stokrát, bedra to mohou pocítit.

Riziková je především kombinace hlubokého předklonu, kulatých zad a otočení do strany. Místo toho je lepší dostat se k houbě blíž, pokrčit kolena a využít dřep nebo klek. Při vstávání pak pomohou nohy.

Důležité je také polohy střídat. „Tělu zpravidla nevadí jeden konkrétní pohyb, ale jeho mnohonásobné opakování bez změny,“ upozorňuje Jarolímová.

A únava není dobrý důvod výpravu prodlužovat. S přibývajícími hodinami se zhoršuje přesnost došlapu a kořen nebo mokré listí, které člověk předtím bez problémů přešel, může být najednou nepříjemnou překážkou.

Boty nejsou detail

V lese rozhoduje také obuv. Neměla by být ani příliš volná, ani malá. Volná bota umožňuje noze při chůzi ze svahu posouvat se a může přispět k puchýřům. Příliš těsná zase omezuje prsty a po několika hodinách se může ozvat otlaky nebo bolestí.

A pozor na jednu klasickou chybu: vzít si na několikahodinovou výpravu boty, které člověk celý rok nenosil. To, že vypadají jako ideální outdoorová výbava, ještě neznamená, že v nich zvládnete několik kilometrů.

Plný košík už není jen plný košík

Jak houby přibývají, mění se také zátěž, kterou tělo nese. Pokud člověk několik hodin drží košík stále v jedné ruce, trup se může vychylovat na opačnou stranu a jedno rameno zůstává níž.

Řešení přitom není složité. Ruce střídat, košík zbytečně nepřetěžovat a při delší cestě myslet také na to, že zpátky už nepůjdeme nalehko.

Houbaření tak může být docela příjemným pohybem, aniž bychom mu museli říkat sport. Nachodíme několik kilometrů, v nerovném terénu zapojíme stabilizační svaly a na chvíli vyměníme městský chodník za lesní cestu.

Jen je dobré pamatovat na jednu věc: les neřeší, jestli jsme přišli cvičit, nebo najít praváky. Tělo rozdíl nepozná.