Hluboce mě dnes zasáhla zpráva o úmrtí legendárního automobilového závodníka Karla Lopraise, kterého jsem si osobně nesmírně vážil. Šestinásobného vítěze dakarské rallye jsem měl možnost poznat hodně zblízka. Jako reportér jsem byl v roce 1998 součástí tatrováckého týmu na Rallye Paříž Dakar, kde Karel Loprais dosáhl svého čtvrtého vítězství mezi kamiony. Mluvilo se o tom, že to byl vůbec nejtěžší ročník slavné rallye. Pár týdnů po návratu z Dakaru mně Karel Loprais zahajoval v Plzni autorskou výstavu fotografií. A proto tato malá vzpomínka na velkého muže.

Posledně jsem slíbil, že budu psát o praní, a slib plním! Jako začínající „pradlena“ se nejdříve obrátíte na svou mámu a kamarádky nebo kolegyně, které jsou, alespoň ve vašich očích, zkušenými hospodyňkami. Čekáte dokonalé rady, jak nakládat s prádlem a praním, ale přicházejí vyhýbavé odpovědi typu: „Já vlastně úplně nevím. Já to dělám takhle. Používám jen dva programy…“ Jak správně prát nejrůznější záludnosti ze šatníku vašich dětí se dovídáte jen těžko a po kouskách. Tak to zkusím pěkně shrnout, ať to máte jednodušší než já.

Politické hnutí Starostů a nezávislých – STAN – svolalo těsně před volbami svůj sjezd. Na něm bez většího překvapení obhájil funkci předsedy Vít Rakušan. To samozřejmě zajistí dostatečnou mediální pozornost. A o čem se tedy po sjezdu hovořilo? Závěry byly v podstatě dva: za prvé, že je že staronový předseda STANu výborný řečník a zjevně politický talent. A za druhé, že věnoval velkou energii na obhajobu společné koalice s Pirátskou stranou.

Považuji se za opravdového znalce a odborníka na železniční trať Ostrava – Praha. Absolvovala jsem ji minimálně stokrát. Přeplněné kupé, lidi cestující na chodbě, nefungující klimatizace, obrovské zpoždění, špatné řazení vlaku, žádná mobilní aplikace, žádní soukromí dopravci. Tak to vypadalo před 10 lety, kdy jsem s očekáváním vyrážela poprvé z okraje republiky do velkoměsta vstříc vysokoškolskému životu. Leccos se od té doby změnilo, ale opravdu můžeme říct, že máme v roce 2021 na nejvytíženější železniční trase v zemi kvalitní služby, za které se nemusíme stydět?

Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Proč to ten kluk dělá? Nejen tato věta se honí v myslích představitelů stávajících českých institucí, které by měly hájit zájmy vydavatelů a novinářů. Proč to tedy dělám? Předně si myslím a říkám to zcela otevřeně, že české instituce, které mají kultivovat a lobbovat za demokratické principy a podporu médií nejen v době covidové, fatálně selhaly. Slovo fatálně si mohou podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou, ale na mém názoru nic nezmění.

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.